Bezpečné vztahy
Vytvořila jsem si vztah k herci Shiovi LaBeoufovi a žila s ním v našem vlastním imaginárním světě.
Psycholožka mě u úvodu vybídla, abych něco řekla o svém životě. Začala jsem mluvit o lásce k Alexovi, o všech mých omylech a chybách v našem vztahu, o svém sociálním vývoji v posledních letech. Zmínila jsem, že mé potíže způsobuje Aspergerův syndrom, který mi byl před pár lety diagnostikován.
„Vy ale Aspergerův syndrom nemáte,“ překvapila mě psycholožka.
„Jak to?“
„Lidé s poruchou autistického spektra nemají city. Jenomže vy přece milujete Alexe. A taky se chování lidí s touhle diagnózou nijak nevyvíjí. A vy říkáte, že jste se v posledních letech zlepšila v sociálních dovednostech. Nic z toho by u člověka s Aspergerovým syndromem nebylo možné,“ vysvětlovala terapeutka. A já jí naivně uvěřila.
To byl ovšem velký omyl. Její tvrzení patří mezi mýty, které se pořád jako virus šíří mezi psychology, psychiatry i laickou veřejností. Skutečnost je poněkud jiná. Někteří lidé s poruchou autistického spektra mají opravdu velmi chudý a omezený emoční život, další jsou schopni velice hlubokých citů, jenom je neumí vyjádřit nebo je dávají najevo zvláštními způsoby.
U většiny jedinců na autistickém spektru dojde při správném vedení k jistému pokroku, u některých dokonce i k výraznému posunu vpřed. Mnohým dospělým s Aspergerovým syndromem se díky jejich odhodlanosti podařilo zlepšit v sociálních a komunikačních dovednostech. Tohle jsem nevěděla. A taky jsem neznala ty spousty příběhů dětí i dospělých s poruchou autistického spektra, kteří dostali špatnou diagnózu nebo dokonce několik nesprávných diagnóz.
Jelikož jen málo psychologů a psychiatrů Aspergerův syndrom zná a umí jej rozpoznat, dávají nám často různé mylné diagnózy od ADHD až po schizofrenii. Já od téhle psycholožky dostala nálepku schizoidní porucha osobnosti s narcistickými rysy.
Šla jsem do terapie, abych se odnaučila hledat viníky, ale při první příležitosti jsem se k původnímu způsobu nahlížení na realitu ochotně vrátila. Jako každý nezralý člověk.
Proč jsem si nechala vymluvit diagnózu Aspergerova syndromu, kterou mi dalo specializované autistické centrum? Proč mě nenapadlo ověřit si všechny její řeči v nějaké odborné knížce? Proč jsem tam jednoduše nepřestala chodit, byť mě ty sezení vytáčely kromě jiného tím, že jsme začínaly pořád pozdě (a já nesnáším nepřesnost)? Neznám na tuto otázku jasnou odpověď.
Možná mi v mém depresivním rozpoložení chyběla energie odjet a hledat někoho dalšího. Nebo se mi líbila představa, že mám poruchu osobnosti, prý méně závažnou diagnózu s lepší prognózou. Anebo mě těšilo moct někoho vinit za to, že svou špatnou výchovou nebo špatným vlivem způsobil mé obtíže.
Ano, šla jsem do terapie, abych se odnaučila hledat viníky, ale při první příležitosti jsem se k původnímu způsobu nahlížení na realitu velice ochotně vrátila. Jako každý nezralý člověk.
Přednáška 19. listopadu 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..