Bezpečná nenávist

Vědomě se tito dospělí o děti zajímají s cílem zlepšit jejich osud a ochránit je před utrpením. Idealizace odborníka jako někoho, kdo má zaručené odpovědi na problémy a potřeby jejich dětí, je často odvozena od nevědomých fantazií dospělých o tom, co dětem obvykle hrozí. Fantazie o ohrožení vyplývají z osobních zážitků z vlastního dětství, na které si dotyční někdy vědomě pamatují, většinou jsou však výsledkem dávno popřené a potlačené zkušenosti.

Jiným, možná ještě silnějším zdrojem touhy po porozumění a jakési kontrole nad dítětem je potřeba chránit sebe samotné před pocity selhání, ponížení a studu plynoucími z poznání vlastní nedokonalosti. I tato narcistická motivace však souvisí s minulostí dospělých, přesněji s kvalitou jejich vztahů a emoční zkušenosti. Ta se odvíjí od momentu, kdy nervová soustava začala být schopna vnímat vnější podněty, tedy ještě daleko před narozením.

Dítě jako spouštěč

Množství a kvalita emocí, které do dětí rodiče a celá společnost projikují a investují, závisí na tom, jak moc jsou dospělí jedinci v kontaktu se svými vlastními prožitky – včetně těch, na které by bylo lepší navždy zapomenout. Nejlepší odpovědí na žádosti o recept na porozumění dítěti se tudíž jeví pozorování sebe sama, nápadů, emocí a vědomých a nevědomých fantazií. Namísto jednoduchých diagnóz, léčby, návodů a „nácviků“ dostávají ode mne rodiče dotazy směřující k jejich vlastnímu prožívání, emocím nebo vzpomínkám v souvislosti s konkrétním chováním jejich synka nebo dcerky.

Moje letitá zkušenost z terapeutické spolupráce s rodiči je taková, že právě tato činnost je pro mnohé z nich to nejtěžší, co po nich můžu chtít. Proto se rodiče cítí někdy v mé přítomnosti zmatení, úzkostní a frustrovaní – možná podobně, jako se v jejich přítomnosti cítí jejich děti. Čím více jsou pro ně „patologické“ chování a projevy dítěte frustrující, tím více touží po řešení, které by obcházelo jejich vlastní pocity viny, obavy nebo frustraci, hněv či nenávist.

Snaha získat návody a nástroje, jak ovlivnit chování dítěte k druhým lidem, jeho výkonnost nebo pocity, tak může být snahou o odvedení pozornosti od vlastního prožívání, včetně traumatických vzpomínek, které v nich děti vyvolávají. Nevědomě ohrožující nebo traumatizující může být přitom nejen konkrétní chování a projev dítěte, ale i jeho pouhá přítomnost a blízkost.

V některých případech je pro rodiče zdrojem úzkosti či dokonce traumatických flashbacků vztah s dítětem, které spontánně projevuje emoce a dává najevo svoje potřeby. Ty mohly být u rodiče zdrojem prožitků odmítnutí nebo ohrožení. V takovém případě samozřejmě není nic „špatně“ s dítětem, podobně jako v jiných případech.

Zakázané emoce

Mezi nejtěžší a nejvíce popírané fantazie a emoce na straně rodičů patří hněv a nenávist vůči dítěti. Díky Donaldu Winnicottovi víme, že tyto emoce jsou přirozenou součástí „dost dobrého“ rodičovství, a dokonce i podmínkou fyziologického vývoje osobnosti dítěte a jeho psychického zralosti. Rodič potřebuje své nenávistné a destruktivní fantazie přežít nejen fyzicky, ale i mentálně. Domnívám se, že to samé platí i o dítěti.

Dítě, které je ve fantazii rodiče natolik křehké a zranitelné, že by přirozený hněv a nenávist nepřežilo, zůstává v jeho a ve své nevědomé fantazii součástí self rodiče čili jeho vnímání sebe sama. Mezi rodičem a dítětem tak nevzniká intermediální neboli „přechodový“ prostor, v rámci kterého by dítě a rodič mohli vzájemný vztah společně reflektovat a symbolizovat a nahlédnout na něj díky tomu jako na vztah dvou oddělených bytostí.

Ve své poslední knize, kterou jsem nazval Vývojová a vztahová terapie dětí, jsem v této souvislosti psal o případu matky a pětiletého syna, který se ji všemi způsoby snažil „vytočit“. Jeho myslitelné i nemyslitelné agresivní projevy byly částečně motivovány nevědomou potřebou vyvolat matčin hněv, který by se dal bezpečně zažít a přežít.

Tlak na matku narůstal s každou její „neutrální“ reakcí. Čím více nenávisti a zloby k ní chlapeček vysílal, tím více tyto emoce matka popírala a poněkud perverzně je považovala za projev jeho skutečné lásky. Na slovní a fyzické útoky tak reagovala úsměvem a objetím, z kterého nešlo uniknout.

Chlapeček přitom sám potřeboval zažít, že jeho hněv je bezpečný, že může svou mámu nenávidět a třeba i chtít zabít například za to, že jej nahradila novorozenou sestrou nebo tatínkem. Potřeboval, aby si jeho maminka dovolila konečně se „nasrat“ a předala mu zkušenost, že nenávist a zloba jsou emoce, které nemusejí vést k reálné destrukci osob ani vztahu.

Jeho maminka se na něho však zlobit nedokázala, alespoň ne vědomě. Při jednom ze zoufalých pokusů uniknout z její pevné náruče se chlapeček pokusil utéct z domova. Nedostal se však daleko, protože jej za nejbližším rohem čekala usmívající se máma.

Při terapeutických rozhovorech s matkou jsem se zajímal o její vnitřní svět, stejně jako o její vlastní zkušenosti z dětství. Poslouchal jsem příběhy z jejího ideálního a idealizovaného dětství a poté jsme se dostali k tomu, co skutečně prožívala. Byly to nesouvislé vzpomínky na fyzické a verbální násilí ze strany nevlastního otce, které několik let zažívala jednak na sobě, jednak na své matce. V nevědomé i vědomé fantazii matky byly agresivní emoce a fantazie totožné s fyzickou destrukcí a násilím.

Společně jsme pak nahlédli, že její odmítání hněvu a emocí blížících se nenávisti má pravděpodobně původ v traumatických zážitcích. Byl to zřejmě jeden z důvodů, proč nebyla schopna vzít na vědomí nenávist svého syna a popírala svoje vlastní „negativní“ emoce anebo je nevědomě převracela v jejich opak.

Několik měsíců trvající terapeutické konzultace nakonec vedly k tomu, že se matka konečně dokázala na synka autenticky rozzlobit, a poskytla tak bezpečné hranice pro jeho (a možná i pro své) všechny myslitelné a nemyslitelné fantazie.

Symbolický prostor

To, co tento chlapeček – a mnoho dalších dětí – zřejmě nejvíce potřeboval, nebyla diagnóza, lék, návod na použití nebo nějaký „behaviorální trik“. Pro regulaci svého rizikového chování, které plynulo ze stresového prožívání, nejvíce potřeboval rodiče, který je dostatečně otevřený vlastním emocím a fantaziím a dokáže odlišit symbolický svět od světa reálného.

Vytváření symbolů a jejich odlišení od věcí, které působí v „objektivním“ světě, je důležité nejen v individuálním vztahu rodiče a dítěte, ale i pro spolupráci a život v malých a velkých sociálních skupinách. Kdykoli lidstvo přestane vnímat rozdíl mezi představou a realitou nebo mezi emocí a činem, hrozí sociální konflikty, revoluce, a dokonce války.

Pokud žijeme ve společnosti, kde není možné svobodně sdělovat a sdílet, co nás napadá, co si představujeme nebo cítíme, brzo se začneme bát jeden druhého i sami sebe. Taková situace někdy nastává, když je společnost jako celek vystavená velkému a dlouhodobému pocitu ohrožení čili psychickému stresu. Hranice mezi reálným a fantazijním světem se stírá v podmínkách pandemie, války nebo klimatické změny. Zdá se, že nejcitlivěji na tyto změny reagují dospívající.

Adolescenti přitom potřebují bezpečně experimentovat se svojí identitou, orientací, chováním nebo vědomím víc než jiné skupiny obyvatelstva. Nejasná budoucnost, obavy ze ztráty blízkých, reálné ztráty dlouholetých přátelství, rozpad vrstevnických a referenčních skupin, ztráty úspěšných aktivit, to vše jsou (společně s nejistou budoucností) stresory, které oslabují možnosti odlišování vnitřního a vnějšího světa a zvyšují riziko rizikového jednání.

Nedostatek symbolizace a sdílení toho, co většina dospívajících kluků a dívek zažívala a aktuálně zažívá, zjevně vede k nárůstu rizikových jevů, jako je například sebeubližování, sebevražedné chování nebo nejistota ohledně pohlavní identity, jak to pozorujeme v posledních dvou letech nejen u nás, ale i ve světě. Reflexe a symbolizace toho, co se v dětech a dospívajících odehrává, je proces, který se dá na individuální i společenské úrovni realizovat v rámci bezpečných emočních vztahů.

Právě ty dnešním adolescentům chybí, ačkoli se navenek tváří, že všechno vědí a znají. Víc než faktická data a dovednosti, kterými už dávno předběhli rodiče, potřebují někoho, kdo by byl ochoten a schopen unést jejich nejistotu, zoufalství, hněv nebo nenávist jak vůči sobě, tak vůči svým rodičům a světu.

Literatura:Peter Pöthe: Agresivita a násilné chování v nevědomé fantazii a psychoanalytické terapii dítěte, 2022.Peter Pöthe: Vývojová a vztahová terapie dětí. Portál, 2022.Donald D. Winnicott: Hate in the Counter‑Trasference, 1949.