Bezmoc bohorovných

Mytické a pohádkové příběhy mají své hrdiny. Povšimněme si, že ne málo či mnoho z nich neodpovídá typické představě hrdiny. Na začátku příběhu bývají někdy až příliš nápadně znevýhodnění, nedokonalí, slabí, ale i jinak handicapovaní jedinci. Přesně tak jako my lidé. Jenže pohádka i její příběh vždy stojí při svém hrdinovi. A tak díky přestálým zkouškám se slabý a osudem stíhaný tvor vyvíjí v člověka znalého, v bytost se silným etickým potenciálem, aby se dál jeho osud odvíjel směrem, který je určován mravní silou jeho těžce zkoušeného ducha. Aby byl mnohdy následně i samotnými bohy povýšen do božského stavu.

Někteří lidé však nechodí po mytických stezkách, ale mnohem raději udělají zkratku, a tak se po několika málo zkušenostech s duchovním životem a po několika málo setkáních s vlastním nitrem a s nevědomím samotným „stávají“ také bohy. Pasují sami sebe na nadlidské bytosti. Avšak jejich božství není pravé, ale chtěné. Je to laciná kompenzace bezcennosti, kterou nosí ve svém neotevřeném srdci. Co že se to děje?

Znáte je. Jsou prostě úplně dokonalí. Všechno vědí, pro všechno mají pochopení, jsou nedotknutelní, tváří se, že jsou nezranitelní. Dlouho dokážou předstírat, že nemají již žádné negativní emoce a pocity. Žijí bez stínu a všechno v jejich životě je zalito sluncem, které ví, chápe, má prostoupeno, poznáno, má jasno a není nic, s čím by si jejich „mystická“ duše nevěděla rady. Pomaličku, ale jistě, mnohdy velmi nepozorovaně se staví stále více do pozice vědoucího, a tak vám přerůstají přes hlavu.

Všechno už mají zpracované. Jejich život je naplněný samými poznáními. Sem tam na sebe prásknou nějakou tu nedostatečnost, ale to jen proto, abychom my ostatní pochopili, že vlastně – ale jen naoko – jsou taky jedním z nás. Ale jenom proto, že prostě potřebují své publikum. Potřebují své posluchače. Co by bez nich byli? Ale oni jsou teď už dávno někde jinde, někde tam, kam bychom také rádi směřovali, ale jako prostí smrtelníci musíme pěkně pokorně na kolena a k nebesům můžeme nanejvýš pozvednout svůj zrak.

Oběť – nejzazší stav ega

Hrdinství vedoucí k probuzení se v nás lidech nerodí jen tak, ale proto, že se hluboko ve svém nitru cítíme bezmocní a ne dost dobří. Ne každý však tuto rovinu prožívání vědomě zakouší. Ať už byla spouštěcím momentem prožívání utrpení osobní nedostatečnosti nevěra partnera, nebo nám zemřelo dítě, či nás vyhodili z práce, nebo tento stav přišel „jen tak“ třeba v pubertě jako u mne, nebo se otevřel za jiných okolností, je tu a všichni ho prožíváme podobně, ovšem s individuálními rozdíly.

Pod jeho vlivem máme nedostatek sebeúcty a naše sebehodnocení trpí, protože jsme přesvědčeni o tom, že jsme slabí, fádní, zbyteční, nehezcí, nezajímaví a dokonce k ničemu. To nás vede k tomu, že se neustále s někým porovnáváme. Porovnávání vede ke konkurenčnímu počínání, navyšujíc pouze svoji vnější přitažlivost. Když leštíme pouze svoji slupku, abychom dosáhli úspěchu nebo přijetí, přisuzujeme si tím roli věčně prohrávajícího. Dosahovat tímto způsobem většího sebehodnocení jen roztáčí stále více a více spirálu závislého jednání, tedy existence založené na hodnocení a soudech, což v konečném důsledku přináší jen věčnou prohru, bezmoc a nebezpečně blízký a strmý sráz do propasti temné prázdnoty lpění a nenávisti.

Oběť v nás nežije jen tak, tyje z podmínek neprobuzeného vědomí sama sebe. Hluboko uložená strast našich neprobuzených životů pramení z nevědomosti o tom, kdo jsme. Pramení z neschopnosti poznávat síly, které svazují naše prožívání a jednání. Je to oddělenost, co plodí bolest. Iluze, jež svírá naše nevědomé životy a plodí nekonečná rozhodnutí uspokojovat své strasti ve světě trýzně bez pochopení toho, že takové počínání nikam nevede. A tak čím více jsme nevědomí, tím více tento stav chápeme jako osobní nedostatek, jako skrytou vadu sama sebe. Nevidíme, jak je tento svět nemocný, a tak se jen dál nezdravě přizpůsobujeme nezdravému prostředí.

Méněcenné stavy se bez vědomé práce člověku nedaří vygumovat ani popíráním, ani vytěsňováním. Může se jim bránit, jak chce, může unikat kamkoliv, ale pokud v něm zbyla jenom špetka kontaktu s vlastním prožíváním, stále mocněji a v těch nejméně očekávaných chvílích se vracejí do vědomí. Někdy dokonce i v takových oblastech života, kde se dříve nevyskytovaly. Pocit nedostatečnosti vyvěrá výlučně z nitra a ve skutečnosti nesouvisí s ničím a ani s nikým z vnějšího světa. Je bolestivý, je zraňující, má destabilizující účinek na naše vědomé Já. Má svou vlastní vnitřní příčinu, podmínku, dynamiku pomíjivé existence, má svůj začátek, ale i konec.

Jsem dost dobrý?

Osobní vědomí se neustále točí kolem jednoho a téhož. Jsem dost dobrý? Ať už má tato otázka jakoukoliv podobu, pocit nedostatečné osobní hodnoty buď jako permanentní stav (u otevřeného vědomí jej nelze již vytěsnit), nebo přicházející či zesilující za určitých okolností a v určitých situacích je tu, protože kdyby tu nebyl, neexistovala by ani tato věčná otázka.

S méněcenností nelze vnitřně nebojovat. Popíráme ji, vytěsňujeme, děláme všechno možné, jenom abychom se tak necítili a aby druzí na nás nepoznali ten věčný handicap. Méněcennost izoluje. Čím více ji popíráme, tím hlouběji v ní jsme utopeni, tím více se oddalujeme světu, který vypadá tak velkolepě. Světu, v němž všichni všechno tak lehce zvládají. Optika méněcenného je dokonale stereotypní. Osamělost, oddělenost a emocionální izolace je to nejtěžší, co můžeme jako lidé prožívat mezi druhými a nakonec i velmi blízko nich.

Poznání méněcenné pravdy o sobě samém, o tom, jak se v hloubi duše prožívám, zaměstnává každého z nás. Namítnete, že každého ne. Jsou přece lidé, kteří jsou sebevědomí, sebejistí a nepochybují sami o sobě. Nejsou. Jenom budí takové zdání. Mohou buď své bolestné stavy již daleko lépe zvládat, prostě nejsou jimi ovládáni a paralyzováni, nebo je mají zcela jednoduše vytěsněné a popřené. Ale fakt, že tomu je tak, se prostě týká každého. Někoho více, někoho méně. A není to tím, že někdo už má „hotovo“, jak si mnohdy naivně člověk myslí či přeje, ale spíše je to tím, že si takové stavy prostě nepřipouští, protože by ho zraňovaly a on by se stal bezmocnou obětí svých zranění.

A každý ze své vlastní zkušenosti ví, jak náročné je procházet životem s otevřeným prožíváním, a tedy nutně i s „nedostatkem“, který vnímáme jako zraňující a osobnost ponižující záležitost, tedy jakoby s nálepkou na duši „nejsem dost dobrý“. To z jednoho každého udělá pořádnou oběť. Žít s otevřeným prožíváním je věru nelehká věc a ten, kdo to tak má, ví, o čem mluvím. Nejde o to nebýt zraněný, nejde tu přece o to nebýt zranitelný, ale o to ustát tu příšernou bezmoc, která se v každé oběti skrývá.

Ne, zranění z nás sice dělá oběti, ale není nutné jim podléhat. Oběť je nejzazší stav ega. Je to přesně ten stav, kdy se ocitnete v tísnivém poznání, že jste naprosto bezmocní ve svém osudu a není žádné moci nad prožitky, které vás z nitra bolestně ovládají. A tak se zdá, že tím nejjednodušším řešením, na které našinec nepřichází skrze zralou vědomou úvahu, ale spíše to na něj přijde jako obranný mechanismus, je – bohorovnost.

Všude rozsvíceno a nikdo doma

Proces sebepoznání u některých lidí nepřiměřeně zesiluje jejich sebevědomí. Stávají se ješitnými, mají pocit, že všechno znají, že mají dokonalý přehled o všech problémech lidstva. Ovšem za přehnaným sebevědomým spočívá stejně hluboká propast bezmoci a sebevědomý optimismus je jen její levnou kompenzací. Je to extrém, ale je třeba si ho v sobě povšimnout. Tam, kde je přehnané sebevědomí typu „já to vím“, se skrývá obrovská bezmoc.

Nejhorší na tom je, že se takový chytrák zmocní své bohorovnosti tím nejvíce hloupým způsobem. Začne totiž všechno vidět hlavně na druhých a začne mít pocit, že musí druhým otevřít oči ohledně jejich nevědomosti. A jestli postrádá kapku dobré výchovy a tolerance, bude vám to cpát hlava nehlava. Bohorovnost se vztahuje bohužel na veškeré poznání a hlavně na právo vědět, co je dobré a správné pro druhé.

Bohorovností posedlí jedinci si osobují právo říkat vám věci o vás samotných, protože oni to zaručeně vědí. Náhled na život, který sebepoznání přináší, ukáže člověku mnohé z toho, co předtím nevěděl. Přirozeně tedy začne své poznání přenášet i na své okolí. Myslí si, že u druhých mnohé vidí – hlavně to, co si myslí, že je pro druhé neviditelné. Možná má dobrý úmysl: jemu samotnému to pomohlo, tak proč by to nepomohlo i druhým. Jenže v této poloze je bohužel nevítaným hostem. Takové konání působí na druhé odpudivě.

Zkrátka a dobře bohorovný se přespříliš přeceňuje, překračuje hranice a vstupuje do míst, kde ho už mít nechcete. Nabourává se na území, kam ho nikdo nezval. Domýšlivost spolu s pýchou bohorovných postrádá skutečně zdravý úsudek a dobrý vkus. Avšak jak jsem již v úvodu článku naznačil, v pozadí bez hraniční vypínavosti bohorovných stojí méněcennost, nejistota a bezmoc, která často může vyvěrat z velké míry poznání o něčem, s čím nechceme a ani neumíme být až tak sami. To je něco z mála na obhajobu. Mohlo by nás to totiž zavalit jen dalšími otázkami a pochybnostmi, takže tažení směrem ven na druhé spolu s falešným sebevědomím má zakrýt nejhlubší propast méněcenného strachu o sebe a své žití.

Našinec se nemusí ztratit jen ve svých vizích a v představě, jak velký je spasitel a duchovní guru, ale taky v jiné sociální roli. Těch, kteří se ztotožňují se svojí profesí, je jistě hodně. Velkolepost zadarmo. Stačí mít postavení. Lze to dobře vidět na tom, kolik lidí upřednostňuje prezidentskou stolici před faktem, že na ní sedí slaboduchý, demencí oslabený jedinec. Král je nahý – zvolá dítě. Ne však slepý dospělý. Mnozí nechtějí a ani možná nedokážou vidět tento fakt, protože stejně jako jeden je bohorovný, musí tu být na druhé straně stádo, které mu bude zobat z ruky. Tak tomu prostě je a musí být. Jak jinak by bohorovný dostál pravdivosti svého vyfantazírovaného postavení? Jedině potvrzením.

Spadnout ze svého trůnu

Na závěr vám přikládám osobní dopis od mého přítele, který si dovolil spadnout ze svého trůnu. Myslím, že tato osobní výpověď dostatečně jasně vykreslí povahu toho, o co jsem se s vámi chtěl podělit.

Čím viac získavam skúseností, tým naberám stále silnejší dojem, že je síce fajn spoznávať Vedomie a jeho rôzne stavy tak, ako sa odporúča v mnohých duchovných či mystických školách, ale maximum práce je nutné vykonávať v Bytí. V tom najobyčajnejšom ľudskom bytí, uprostred našich obyčajných vzťahov, obyčajnej práce, obyčajného života. A ja som celý čas unikal do vysokých stavov Vedomia zo svojho obyčajného bytia. Z toho najobyčajnejšieho pocitu ľudskej existencie. Z toho pocitu som celý život utekal, lebo som s ním nebol zmierený. Nebol pre mňa dosť dobrý, ten obyčajný prítomný okamih. Nechcel som byť. Odmietal som svoje bytie.

V prvej polovici života som sa ho chcel násilím zbaviť a v druhej, keď som objavil „duchovno“, tak som ho chcel „transcendovať“ – bohvie, čo sa tým vlastne myslí. Až keď mi život vzal takmer všetko, až keď ma vytrestal skrze ženy, ktoré boli vždy chimérickou predstavou neskonalého šťastia, až keď som bezmocne podľahol chorobe, nezostalo mi už nič. Nič, len cítenie, uvedomovanie vlastného bytia. To, pred čím som celý život utekal, naposledy do stotožnenia s archetypom Mág, Čarodej, Liečiteľ. Áno, to som ja, pozrite sa, akú mám moc! Lenže moje žienky zvysoka kašlali na moju moc, chceli oporu silného muža, ale cítili len pýchu ukrývanej slabosti. Vnímali správne, majú môj obdiv.

Tak mi nakoniec zostalo len to najobyčajnejšie ľudské bytie. Boh ma opustil na kríži. Iných si liečil, seba nevieš zachrániť. Zostalo mi len ležať, dýchať, cítiť, byť. Možno prvýkrát som do dôsledkov čelil pochopeniu problému vlastného bytia. A zrazu som začal vidieť všetko to, pred čím som vo svojej pýche unikal. A za všetkým bol len jeden jediný, úplne základný, doteraz potláčaný sklon – niekde hlboko uložená nenávisť k vlastnej existencii. Tým pádom aj k Bohu a životu vôbec. Tým pádom chuť naprávať všetkých a všetko podľa vlastných predstáv. Neschopnosť prijať čokoľvek, pretože chýbalo prijatie vlastného bytia. Totálna pýcha teraz už duchovného ega rozšíreného do nekonečných vesmírnych priestorov.

Tak som sa okľukou dostal na začiatok, aby som pochopil, že základný motív mojej „duchovnej snahy“ bol scestný. Základný motív znel – NEBYŤ a je jedno ako. Samovražda v duchovne vyzerá duchovne… J No a keďže som chcel nebyť, chcel som byť ako niekto iný. Lepší, krajší, duchovnejší, silnejší atd. atd. Lenže moje srdce sa skrze bolesť depresie ozývalo celý ten čas – tu som, tvoje najvnútornejšie bytie, pred ktorým stále utekáš. Musel som stratiť všetko, do čoho som vkladal svoju nádej. Nádej, že „už toto“ ma naplní, doplní, spraví celistvejším. Rodina, žena, sex, dom v lese, potom ďalšia žena, bývanie inde a inak… Útek z práce, útek odtiaľ i odhentiaľ, útek od toho či tamtoho… Nič nebolo pre mňa dosť dobré, nič nebolo dosť „duchovné, zmysluplné a napĺňajúce“. Neustály maskovaný útek pred prítomnosťou vlastného bytia. Až asi štyri roky dozadu sa mi začali otvárať oči. Až keď som začal strácať poslednú nádej – milovanú ženu. Až keď ma trávička, trip aj tma postavila zoči voči skutočnosti vlastného bytia – si to ty sám, tvoje vlastné bytie, nikto iný. Nikdy nič iné nenájdeš, len seba samého. Lenže dovtedy som bol bezmocný a toto poznanie mi dalo moc, po ktorej som tak túžil v skrytej závislosti z detstva – ja vám raz ukážem! J Raz zmlátim ja vás, budem lepší, šikovnejší, silnejší atd. ako vy! Na svetskej úrovni som toho moc neukázal kvôli nedostatku zdravého ega, ale na duchovnej som oveľa viac ako vy! Tam sa pokrivené ego schová lepšie…

Takže napriek dosiahnutému Poznaniu som naďalej projektoval svoje šťastie niekam do budúcnosti, či do inej bytosti, kvôli nevyriešenému bolestivému nenávidenému nenaplnenému týranému pocitu seba. A to mi ukázalo všetko utrpenie posledného roka.

Strata všetkého a každého. Strata dosiahnutej moci. Nič. Len vedomie seba samého – bez všetkého, bez každého, bez vzťahovania sa k čomukoľvek…

Tak nakoniec vyvstala posledná otázka, ktorá mala byť prvá – čo som sám pre seba???

Mala byť prvá. Mala byť a zároveň nebola. Nemohla byť, lebo chýbali všetky prežité skúsenosti. Nemohla byť, pretože k tejto základnej otázke nás nikto nevedie. Teraz vnímam, že až keď sa rozplynuli všetky nádeje o tom, že niekto alebo niečo ma spraví šťastným, choroba ma doslova znehybnila. A zrazu mi bolo ukázané, že ju môžem milovať, milovať seba, spájať vedomie s bytím, milovať vlastné bytie. Dovtedy som podvedome bol stále v nejakom duchovnom či intelektuálnom egu, z ktorého som súdil a posudzoval bytie. Nechápal som ho, nežil som ho, bolo mi len predmetom utrpenia, z ktorého sa treba vyslobodiť do „duchovna“. Celý čas mojej praxe som sa ho učil cítiť, zostupoval som doňho – do bytia, cítenia vlastnej telesnosti, cítenia vlastnej duše – stále hlbšie, až kým som skutočne nepochopil do dôsledku, že sme neoddeliteľne jedno.

Vedomé ego, akokoľvek duchovne sa tvári, stále podvedome nenávidí vlastnú existenciu z jediného dôvodu – nemôže ju vlastniť a nakladať si s ňou podľa vlastných predstáv. Vedomé ego má stále predstavu o tom, aký by mal život byť, ako by mal vyzerať a všetko nové, čo prichádza neplánovane do života, vníma ako ohrozenie svojej falošnej oddelenosti. Odmieta pochopenie, že život nevlastní, že bytie ani vedomie mu nepatrí, a teda s ním nemôže nakladať podľa vlastnej ľubovôle, akokoľvek sa nás o tom snaží záplava stoky rôznych učení presvedčiť. Prijať svoje bytie znamená skutočne prijímať všetko, čo v ňom vyvstáva s úprimnou vierou alebo pochopením, že je to živý Duch, ktorý ma učí to, čo je potrebné k môjmu duševnému rastu. A nerobí to tak, ako si predstavuje malé oddelené ja, ktoré chce vlastniť „svoj“ život. Robí to tak, ako chce ONO, ktoré je Životom samým. Amen :-))

Dokonalost vždycky něco stojí, minimálně popření lidskosti. Poznání a láska vytékají bezpochyby z bezedné studny. Její náruč je ochotna obejmout každého: chytrého i hloupého, žebráka i bohatýra. Když je studánka v našich srdcích křišťálově čistá, prožíváme sami sebe jako přirozenou nepřetržitou podstatu. Jenže když je voda kalná tak, jak tomu většinou bývá, dohlédnout dna je někdy až nepřirozeně těžké. A přesto po přirozené křišťálové podstatě prahneme, a to někdy až tak, že jsme schopni ji imitovat. Jenže díky zákalům ve studánkové vodě si často pleteme lásku s touhou, tedy s něčím, co nemá s láskou nic společného. Stejně tak jako je žízeň po lásce břemenem lásky, je i žízeň po nedotknutelnosti břemenem božství v nás. Lidství není opakem božství, ale jeho zákonitou podstatou.