Bez partnera

Jelikož patřím mezi singles, mám na téma seznamování a vztahy velmi zbystřenou pozornost. Všímám si a cíleně zjišťuji, kde a za jakých okolností se kdo seznámil, za jak dlouho schůzky přerostly do vážného vztahu, jak poznali, že to je to ono, kdy se kdo sestěhoval, za jak dlouho a proč se rozešel. Vyšším levelem jsou zásnuby, svatby a porody – ne nutně v tomto pořadí. K rozvodům v mém okolí dochází zatím pomálu, takže tuto oblast ještě dostatečně prozkoumanou nemám.

Sama se ohledně absence partnerského vztahu pohybuji na vlnách. Mívám dobré období, které logicky střídá to špatné v různé intenzitě a frekvenci. Záleží na okolnostech, které tento stav vyvolávají. Výchozím bodem je většinou panika, která přichází s každým oznámením zásnub nebo očekávání dítěte v mém okolí ve formě fantazií, že zůstanu navždy sama a budu žít v opuštěném domě uprostřed hlubokého lesa se spoustou psů, koček a roztomilých hlodavců na mazlení. Představa to není úplně špatná, ale zas takový introvert nejsem. Občas si potřebuji popovídat.

Poté přichází období uklidňování sebe sama a zaměření se na nějakou činnost, do které se naplno ponořím, ať už je to práce, pohyb, meditování, psaní, cestování, vzdělávání se a tak dále, která odkloní mou pozornost od urputného hledání si partnera. Na to, že jsem single, skoro zapomenu, protože nevím co dřív. Docházím k názoru a hlavně k uvědomění si toho, že si vystačím i sama. Uklidním se a začnu se držet strategie, že budu trpělivě vyčkávat, až se někdo objeví, protože silou to „urvat“ nejde.

Z tohoto těžce dosaženého klidu mě velmi rychle vyvede návštěva u příbuzných, kteří se místo pozdravu zeptají, jestli jsem už někoho klofla. A celý kolotoč začíná nanovo. Způsob mé existence absolutně nechápe hlavně můj děda, jelikož dle jeho balkánské výchovy a přístupu k životu bych už měla mít minimálně tři děti starší deseti let. Připadám mu jako mimozemšťan.

Ano, mohu se proti těmto otázkám obrnit a ignorovat je, mohu dotěrné dotazující se rádoby vtipně odpálkovat, pustit cynickou poznámku na adresu mužů nebo prostě dělat jakože nic. A v reálu to tak i je, navenek jsem velká „frajerka“, ale uvnitř mi dobře není. Navíc na vás připomínka toho, že jste sami jako kůl v plotě, číhá úplně všude. Stačí slabší den, potkáte pár držící se za ruku a panikaříte znovu. Nemusíte ani navštěvovat příbuzné.

Nedávno jsem psala o kastraci ve vztazích. Myslím si, že je přirozeným vyústěním situace, kdy je žena delší dobu sama. Je zvyklá se o sebe sama postarat, kabát si sundá a pověsí sama, pití si obstará, vstupenky zařídí a vyzvedne, vymění letní kola za zimní, utáhne kohoutek. Není zvyklá sedět jak bluma a čekat, až jí to někdo, v tomto případě partner potenciální nebo již reálný, naservíruje pod nos. A to právě může způsobovat, že se pak chová jako „chlapna“ a nedovolí muži dostát jeho role. Aby nedošlo k nedorozumění: nemyslím tím, že má partner kolem své partnerky skákat – jde o ono zdravé rozdělení rolí, které si (věřím) umí každý představit.

Nikdy bych nevěřila, že dokážu sama zrekonstruovat byt, sice s občasným doprovodem hysterického pláče a vztekání, ale bydlím! Vše zařídím, přivezu, odvezu, namontuji, když to spadne (a padá často), namontuji znovu. Naučíte se vystačit si sami. Ve všem. Vlastně vám nic jiného nezbude. Vytvoříte si svůj rytmus, ve kterém fungujete, vše si děláte podle sebe, program si tvoříte podle své nálady a rozpoložení.

Nemusíte se nikomu přizpůsobovat, ke kompromisům přistupujete pouze sami se sebou. Vše si uspořádáte tak, jak to vyhovuje vám. Zvyknete si na to. A to je kolikrát kámen úrazu. Protože pokud nepřijde někdo, z koho si opravdu sednete na zadek, tak se vám váš zajetý způsob žití nechce měnit. Nepříjemné je, když si takto sednete z někoho, s kým být nemůžete. To fakt naštve.

Je to psychopat

Žijete si život, který jste si nastavili podle sebe, a víceméně vám to vyhovuje. Samozřejmě že máte oči na stopkách a hledáte svého prince. Toto hledání vám může zkomplikovat opravdu velmi předčasná diskvalifikace potenciálního partnera, které si v poslední době docela často všímám (jak v mém okolí, tak u sebe).

Stačí jedna nesprávná SMS, gramatická chyba, malý náznak toho, že na to jde moc rychle nebo naopak moc pomalu, a je vymalováno. Zájem končí. A to není dobře. Celá imaginární konstrukce, dotažená do nejmenšího detailu, o srubu v lese a svatbě v boho stylu se v mžiku rozplyne.

Samozřejmě přeháním, avšak když několikrát narazíte, což je normální a stává se to, je člověk potom hodně ostražitý, i když to nemusí kolikrát být ku prospěchu. Naopak: jste pak přehnaně zaměřeni na hledání toho, co je kde špatně, jaký projev je stoprocentním důkazem o tom, že je dotyčný psychopat, „mamánek“, emoční „závislák“ nebo patologický žárlivec a je potřeba se mu obloukem vyhnout.

A když nic takového neidentifikujete nebo se to projevuje v míře, která je pro vás ještě únosná, protože vody, ve kterých můžete vzhledem k vašemu zvyšujícímu se věku lovit, velice rychle vysychají, povolíte záchrannou brzdu a dáte tomu šanci. A jakmile dojde k tomuto okamžiku, jakmile vám tato myšlenka jen ve vteřině prolétne v hlavě, stane se zvláštní věc.

Jako by dotyčný protějšek disponoval extrémně citlivým radarem, zavětří, že by mohlo jít o něco vážnějšího, a utíká mílovými kroky pryč, až se za ním práší. A vy jen nechápete, která bije. Zajímalo by mě, jak dojde k tomu, že u obou stran nastane shoda. Asi se to stává poměrně často, když vidím páry všude kolem sebe. Pro mě to však stále zůstává záhadou.

Chci, ale nejde to

Za tím, proč jsou lidé single, může být několik důvodů a nemusí si je ani uvědomovat. Jako ilustrační příklad si představte ženu, říkejme jí třeba Sofie (to stejné lze samozřejmě aplikovat i na muže). Léčí se z bolestivého rozchodu a snaží se co nejrychleji navázat vztah s novým mužem, který by jí „posloužil“ jako náplast na rány. Jelikož je hnaná motivací, která není zdravá, ale mnohdy urputná, není citlivá na různé náznaky, které ukazují, že tento muž opravdu není ten pravý.

Za normálních okolností by tyto náznaky zachytila hned, ale v této situaci jí jde pouze o to zahnat svou samotu a také si napravit pošramocené sebevědomí, které je na bodě nula. A tak se dokáže velmi povrchně navázat téměř na kohokoliv, kdo projeví zájem, přestože by si ho za „normálního stavu“ ani nevšimla nebo by varovné signály zaznamenala velmi brzy.

Když se posuneme v čase dál, kdy si Sofie myslí, že je její zraněné srdce už zdravé a je připravená na nový vážný vztah, může narazit na to, že si to pouze namlouvá. Vidí jasné signály toho, že už je připravená na nový vztah, na bývalého partnera nemyslí tak intenzivně jako dříve, není smutná, začala častěji chodit mezi lidi a celkově má více chuti do života. Ale její psychika je jím stále obsazená a na někoho nového v ní prostě není místo. Dochází u ní ke zvláštnímu přesmyku: po každém odmítnutí nebo nepovedeném pokusu o navázání nového vztahu netruchlí po dotyčném muži, ale znovu po svém bývalém. To je signál, že si v sobě předešlý vztah ještě dostatečně nezpracovala.

Dále možná Sofii brání v navázání vztahu to, že si vytvořila ideální prototyp svého budoucího partnera, a pokud možný adept do tohoto obrázku nezapadá, nemá šanci u ní uspět. To je pak nejlepší cesta k tomu být single napořád.

Sami za sebe

A co tedy funguje? Žádnou osvícenou radu nečekejte: pokud bych věděla, jak na to, single rozhodně nejsem. Budu tu opakovat rady již tisíckrát zmíněné všude možně – i proto, abych si je sama připomněla a neklesala na mysli.

Zaměřit se sami na sebe, věnovat se tomu, co vás baví, a také sami sobě, rozvíjet se, mít z toho radost. Neuzavírat se do sebe, vyrážet do společnosti a celkově mezi lidi. Doma u filmu nebo u knížky nikoho nepotkáte. Také se na fakt, že jste single, neupínat a netlačit na pilu – bohužel to má většinou přesně opačný efekt a potenciální protějšky od sebe spíše odradíte.

Pokud se chcete věnovat tomu, z jakého důvodu jste stále single, více do hloubky, můžete se zkusit zamyslet, co vás drží zpět. Často je to nevyřešený předchozí vztah, „nedoléčené“ zlomené srdce, neochota pustit si do svého života někoho nového, strach ze zklamání atd. Na těchto tématech je užitečné zapracovat a věnovat jim svou pozornost, ať už v rámci samostatné práce na sobě, nebo formou terapie.

Na závěr si přece jen dovolím trochu kýčovitého povzbuzení: ono to určitě přijde, až to budete nejméně čekat. Také tuto formulaci tak nesnášíte?