Bez otce a autority

Maminka se rozvedla, když mi bylo pět. Protože zapomínám, nejen v souvislosti s hulením trávy, kterou jsem ještě tehdy nekouřil, ale od přírody, tak si otce vůbec nepamatuju. A celé dětství mi nijak vědomě nescházel. Od začátků, které si pamatuji, pro mě prostě bylo normální mít jen maminku a nikdy jsem po otci netoužil.

Hledání otce

První záchvěvy dospělosti a sexuálního života mi ale začaly ukazovat, jak neuvěřitelně neznám život, jak znám jen jeho ženskou stránku, jak jsem strašlivě na ženách závislý, zvyklý je poslouchat a podléhat jim.

Vůbec jsem nechápal, co to je autorita, protože autorita je od přírody něco suchého a tvrdého, zatímco mi realita mého dětství vštěpovala, že jedinou autoritou je maminka, žena, tedy element vlhký a měkký.

Pochopil jsem, že člověk má od přírody dva, ne jednoho rodiče, a že autoritu a nadhled osoby stejného pohlaví, o generaci starší a citově velmi blízké prostě potřebuje.

Zcela destruktivně jsem podléhal svým partnerkám, ani v běžném životě jsem prostě nebyl připraven odporovat ženě, protivit se její vůli. A stejný problém jsem měl s autoritami mužskými. Nevěděl jsem, zda je akceptovatelné jim podléhat, ale ani to, jak autoritou být – nikdy mi to žádný muž v dětství nepředvedl.

Postupně jsem si uvědomil, že vlastně hledám otce. Pochopil jsem, že člověk má od přírody dva, ne jednoho rodiče, a že autoritu a nadhled osoby stejného pohlaví, o generaci starší a citově velmi blízké (rozuměj otce), prostě potřebuje, začal jsem si o svém tatínkovi zjišťovat nějaké informace.

První, co jsem se dozvěděl, bylo, že měl jako agent Státní bezpečnosti krycí jméno Maria, spisová značka 5463, řídící útvar centrála StB. Z čehož jsem vydedukoval, že na něj můžu být opravdu hrdý, protože to nebyl nějaký obyčejný fízl krajského formátu, ale udavač centrální. A tím pro mě pátrání po biologickém otci skončilo, uvědomil jsem si, že co se mě týče, může jít někam.

Tím ale nijak nezmizela moje potřeba svůj vlastní mužský život konzultovat s nějakým starším, zkušenějším a nestydím se napsat moudrým mužem. Prostě otcem když ne v pokrevním, tedy alespoň v metafyzickém smyslu. A kvůli tomuto problému jsem se stal mimořádně vnímavý k fenoménu absence otce v naší postmoderní realitě České republiky začátku třetího tisíciletí.

Citlivý, a ještě chlap

Malér začíná v obecném společenském nastavení – je to otřepaný psychologický termín, ale neznám lepší – očekávání, která má kvalitní a správný muž splňovat. Dnešní ideál muže je často vytvářen muži samými (byť se de facto jedná o muže sabotéry či dezertéry, kteří nevědomky ničí přímo podstatu mužského bytí) a klade na každého z nás objektivně nesplnitelné požadavky.

Mladí muži jsou formováni tak, aby akceptovali poptávku a snažili se jí vyhovět, což vede k totální neurotizaci, pocitům viny a podlomení sebevědomí.

Muž má být zároveň úspěšný a peníze vydělávající vládce, který uživí rodinu a zajistí jí vysokou životní úroveň, a zároveň podle panujícího společenského diskursu má být tentýž chlap empatický, tolerantní a citlivý.

Empatií a tolerancí samozřejmě nikdo peníze nevydělá. Přesto je společnost prostřednictvím postav, které se objevují v mainstreamových televizních seriálech a novinách, dává za vzor.

Mladí muži tím jsou formováni tak, aby zmíněnou poptávku akceptovali a sami se snažili jí vyhovět, což samozřejmě vede k totální neurotizaci, pocitům viny (za to, že nejsou tak dokonalí, jak se po nich chce) a podlomení sebevědomí, které po nich ale společnost vyžaduje stejně direktivně jako empatii a toleranci.

Výsledkem je trvalá krize a stres. Mužům chybějí mužské vzory, a proto se ani oni sami nemohou těmi vzory pro další generaci, generaci svých synů, stávat.

V síti ženy

Přednáška 24. října 2024