Bez maminky

Spolupráce spermie a vajíčka vytváří skutečné každodenní zázraky. Zázrak se ale může udát nejen z lásky, ale i z jedné noci dvou neznámých lidí, z chtíče, nenávisti i z násilí. Každý si nejspíš přeje, aby jeho život vznikl z lásky, z příběhu dvou lidí, kteří se měli aspoň trochu rádi. I já bych si to přála a možná to tak přece jen bylo.

V děloze

Být v nějakém stavu změněného vědomí, možná bych vyprávěla, jak dobře je dítěti v děloze. V tom bezpečném prostoru, ve světě, co chrání, dýchá a vyplavuje emoce směrem k malému tvoru jako jeho neoddělitelné součásti. Dítě v děloze je součástí matky, stejně jako matka cítí, že dítě je součásti jí samotné.

Možná jsem tehdy během „pobytu“ vycítila i emoce neklidu a úzkosti. Možná se moje matka neměla až tak dobře a já vnímala vlny nervozity, stresu, strachu. Třeba už předem věděla, že s ní budu moct zůstat jen krátce. Její život byl pohnutý a její těhotenství nejspíš taky.

Ale všechno probíhá dál. Původní hmota se vrásní, vyzrává, roste, formuje a vyděluje ze společného prostoru samostatnou bytost a ta ho ve svém vlastním těle opouští.

Na světlo

O porodních traumatech se toho napsalo hodně. Nejspíš každý život takovým traumatem začne a nedá se tomu vyhnout. Dítě musí ven, i když o tom samo nerozhodlo. Kdyby se rozhodnout mohlo, nejspíš by v bezpečném světě zůstalo napořád. Nikdy by se neoddělilo a nevydalo na vynucenou strastiplnou pouť za oslepujícím světlem, zimou, nejistotou.

Ale na konci cesty ho přece jen čeká malý zázrak. Každé trauma skrývá i dary. A při tomhle vynuceném traumatu možná automaticky hned jeden obrovský dostaneme. To, co dítě cítilo zevnitř, vnímá najednou zvenčí. Je to jiné, ale stále bezpečné a příjemné. Pořád je tady, nezmizela. Cítí její vůni a teplo, může s ní zůstat. V té chvíli ví, že už se nikdy nechce oddělit.

Přednáška 19. září 2024