Bažina chemického krásna

Pár tabletek ve vlhké dlani, a horká láva vodky v jícnu je chladivě spláchnuta perlivou vodou. Teplo ze žaludku se pomalu rozlévá do okolí, do prstů… Tělo se uvolňuje a ustal i virbl neznámého bubeníka v hlavě. A po hodině už nechápu, čeho jsem se tak bál.

„Svět přece není místem deprese a splínu… slunce zase svítí… a přede mnou je všechno, všechno to pěkné, co mi zatím protékalo mezi prsty,“ lžu si, když vrávorám po místnosti, a tam někde vzadu v hlavě vím, že si lžu. S klesající hladinou v láhvi se jen rozšiřuje moje surrealistické vidění i vize. Je to bezvadný, úžasný… lupnu si ještě dvě desítky Diazepamu, ať je vše ještě lepší.

Probuzení do beznaděje a temnoty. „Hajzle, hajzle zasranej,“ křičím na sebe mezi slzami. Nejraději bych skočil z okna, pověsil se na strom, lehnul si na koleje. „Možná se to vyřeší samo,“ napadá mě, když už potřetí zvracím krev. Paradoxní je, že mi nezáleží na sobě, ale najednou vidím své tři dcery, jak v černých šatečkách absolvují tu štafetu s lopatičkou a hrudky hlíny jen dutě naráží na víko rakve… Mám je moc rád, nemohu je tady nechat, a ještě s takovým dědictvím.

Čas začaly nekonečně odkapávat kapky infuze při chemoterapii, plný invalidní důchod… a z pomyslného „velikána“ je invalidní mrzák, který chlastá.

Perspektiva invalidního mrzáka

Hlavou mi začal běžet film, asi ne nepodobný tomu, o kterém se říká až se ti život promítne. A já se viděl jako premiant na devítiletce, na průmyslovce to bylo horší, ale zase mi tleskaly tribuny při tenisových zápasech. Fakultu už jsem opouštěl s doporučením, že jsem ideální „materiál“ pro další vědeckou práci. Revoluce, v prvních svobodných volbách mě pět tisíc lidí chtělo do čela obce, soukromá firma a já v obleku od Hugo Bosse obrážel veletrhy s pocitem, že mi svět leží u nohou.

A potom zlom… pozitivní histologie! Čas začaly nekonečně odkapávat kapky infuze při chemoterapii, plný invalidní důchod, ředitel z Bonnu mi oznamuje, že si mě jako člověka velmi váží, ale jsem dost inteligentní na to, abych pochopil, že moje současná hodnota na trhu práce je nulová.

Desetitisícové příjmy nenahradí sociální dávky a z pomyslného „velikána“ je invalidní mrzák, který chlastá. Manželka tak nechce žít. Rozvod a mé tři dcery mají oči jako smutné madony. Prodávám domek, který jsem dvanáct let rekonstruoval… a ještě si pamatuji závěrečný titulek z filmu. „Padnout MŮŽEŠ, ale vstát MUSÍŠ!“ A sám už to nedáš…

Přednáška 24. října 2024