Autismus u žen

Nejsem si jistá, zda trpím autismem, nebo jsem jen dyslektik, napsala nám do redakce jednadvacetiletá Eliška. Skoro všechny interakce s lidmi mám naučené. Dřív jsem si to vysvětlovala tím, že mě lidé fascinují a chci jim porozumět. Dělám to vědomě už od začátku střední školy, a stále ani svým blízkým nerozumím. U lidí, které znám, vnímám vzorec jejich reakcí. Podle toho poznám, že se něco děje. Nevím, jestli to, jak vnímám svět, je běžné, ale vím, že lidi se mi vyhýbají. Vidí, v čem jsem jiná než ostatní, já ne. Ještě nedávno jsem si ráda představovala, že moje odlišnost má nějaké odůvodnění, vymýšlela jsem si úžasné příběhy o mně nebo utíkala do fantasy světa. Tak snad to není další útěk z reality…

Statistiky všeobecně uvádí, že u chlapců je výskyt autismu častější než u žen, a to mimo jiné i proto, že u žen dochází k poddiagnostikování. Čím to je? Ukazuje se, že ženy jsou lepší v maskování a skrývání jednotlivých symptomů PAS. K diagnóze v dospělém věku dochází spíše u žen, které mají lehčí formu autismu. Někdy je označovaná zastaralým způsobem jako vysokofunkční, dnes už se odborníci spíše přiklání k tomu, že odpovídá Aspergerovu syndromu.

Nerozumím lidem

Pro PAS jsou charakteristické nápadnosti v sociálním kontaktu, komunikaci, představivosti a interakci, které často působí až jako neschopnost začlenit se do společenského dění a navazovat běžné vztahy.

Z aktuálních poznatků vyplývá, že ženy jsou lepší v kopírování chování ostatních než muži. Dokážou se tedy přinutit k navazování očního kontaktu s druhými lidmi při konverzaci. Dopředu si připravují vtipy nebo fráze, které mohou použít v běžné konverzaci. Napodobují sociální chování druhých a imitují jejich gesta a expresi. Snaží se projevovat jako takzvaní „neurotypici“. Jedná se o pojem, který se většinou používá mezi lidmi s poruchami autistického spektra a označuje neautistické chování.

Pro ženy s autismem je typické, že pečlivě sledují chování druhých a snaží se podle něj zjistit, co se od nich ve společnosti očekává. Tím se taky snaží vyhnout společenským chybám a vyčnívání mezi ostatními. Také se může objevovat strach ze sebeprojevení mezi ostatními. Jak popisuje Eliška, ženy s autismem mohou utíkat do fantazie a vytvářet si svůj vlastní zidealizovaný svět.

Často se vyhýbají společenským událostem, aby nikdo nepoznal, že příliš nerozumí tomu, co se kolem nich děje. Dívky procházející školní docházkou taky mohou být natolik šikovné v pozorování chování druhých, že přebírají i jejich názory, zájmy a klidně i styl oblékání, a tak zcela uniknou pozornosti učitelů a školních psychologů.

Jediné, co může být nápadné, je například některá ze specifických poruch učení (podezření na dysgrafii či dyslexii), porucha chování, porucha pozornosti a hyperaktivity nebo třeba úzkostné poruchy. Jak dospívající, tak i dospělí mají spíše méně přátel. Někdy více vyhledávají společnost zvířat než lidí.

Proč je neodhalený autismus problém? U dospělých, kteří maskují příznaky PAS, se mohou v průběhu života objevit silné úzkosti a deprese pramenící z neustálé potřeby snažit se uzpůsobit okolnímu tlaku a potlačováním vlastní identity. To jde dále ruku v ruce i s dalšími závažnými psychickými stavy, jako je nízké sebevědomí, sebepoškozování nebo poruchy osobnosti.

Vědět, na čem jsem

Poznáváte se? Pak je pro vás dobré si uvědomit, co vám stanovená diagnóza autismu dá a zda ji chcete mít potvrzenou od odborníka. Někdy stačí, když si dospělý člověk uvědomí, že jeho cítění, jednání a chování odpovídá poruchám autistického spektra, ale necítí potřebu být diagnostikován „oficiálně“. Samozřejmě je to osobní rozhodnutí každého z nás.

Je pochopitelné, že diagnóza s sebou přináší uklidnění a úlevu – člověk najednou porozumí tomu, co se s ním děje. Může také vyhledat pomoc organizací zaměřujících se na poruchy autistického spektra a najít si podpůrnou síť kontaktů.

Stanovení diagnóz z oblasti poruch autistického spektra v dospělém věku přibývá, a tak se nemusíte bát, že přicházíte s něčím nezvyklým. Běžným postupem je vyhledat klinického psychologa, který se zaměřuje na diagnostiku PAS u dospělých osob. Což samo o sobě není vůbec jednoduchým úkolem, protože mají často dlouhou čekací dobu a je jich málo. Všeobecně je dobré začít tím, že zajdete ke svému obvodnímu lékaři a popíšete mu své obavy. Ten by vás měl následně odeslat na psychologické vyšetření.

Sami se můžete na webu Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb podívat, kde se ve vašem okolí nachází kliničtí psychologové, a následně je dle referencí oslovit. Také je vhodné navštívit i psychiatra nebo neurologa, který by ve spolupráci s psychologem diagnózu stanovil. Před návštěvou odborníka se zkuste poptat v rodině, zda někdo autismem netrpí nebo nevykazuje podobné symptomy, a nezapomeňte si od rodičů a příbuzných zjistit, zda u vás nepozorovali nějaké projevy autismu v dětství.