Autentické já

Příležitost zachovat se v určité situaci autenticky ale ne vždy vzbuzuje pouze pozitivní emoce. Právě naopak. Vědomí, že máme možnost jednat podle sebe, nezávisle, chcete‑li svobodně, často způsobuje úporně svírající pocit, je zdrojem úzkosti. A tak se svobodě raději vyhýbáme. Nebo ještě hůř, dobrovolně se jí vzdáváme.

Zapátral jsem v paměti pro příklad z mého života. Před časem jsem pracoval ve vesnické hospodě jako barman, číšník a recepční dohromady, a to za minimální mzdu a bez spropitného. Bylo mi tenkrát šestnáct a měl jsem radost, že mi celoročně proudí do peněženky bonusový příjem. Roky ale plynuly a moje hodinová výplata navzdory pochvalám nerostla. Zato má zaměstnavatelka, majitelka oné hospody, si s přispěním mých „dýšek“ pořídila kabriolet. Má frustrace se hromadila a postupně přerůstala v myšlenky na výpověď.

Ovšem ve chvíli, kdy mělo dojít k rozhodnutí, jsem začal pochybovat. S majitelkou máme dobré vztahy, na práci jsem již zvyklý, a než si najdu něco nového, budou mi peníze chybět, říkal jsem si. Pracovních míst pro studenty se přitom nabízelo dost a má situace se stávala dosti nepohodlnou. I přesto jsem pociťoval úzkost při pomyšlení, že bych měl skončit. A kvůli ní jsem svou výpověď protahoval. Proč? Z jakého důvodu máme problém činit svobodná rozhodnutí?

Daní za svobodu je zodpovědnost

Začněme trošku zeširoka. Jak moc jsme svobodní? Podle existenciálního filozofa Jeana Paula Sartra prakticky ve všem. Jako lidé máme omezení či překážky, které nám klade naše lidská podstata – jsme určitým způsobem biologicky vybavení a vyrůstáme do té či oné kultury, jež nám diktuje své vlastní požadavky. V zásadě ale máme svobodu vybrat si, jakou košili si večer vezmeme na sebe, nebo určovat smysl, který dáváme věcem kolem nás či vlastnímu životu. Jednat svobodně je, alespoň podle Sartra, dokonce lidským údělem. Mluví‑li ale o svobodném jednání, myslí tím chovat se v souladu s individuálním přesvědčením, s vlastním smyslem. Zkrátka nezávisle.

Máme‑li tedy relativní svobodu jednat podle osobního smyslu a přesvědčení, nutně neseme zodpovědnost za skutky, které ve světě konáme. Tato skutečnost nás ovšem děsí. Psychoterapeut Anton Polák to ilustruje na případu svého klienta. Muž přišel na terapii kvůli dlouhodobě nešťastnému manželství a velmi spoléhal na to, že terapeut situaci rozklíčuje. V momentě, kdy došla řeč na možný rozvod, se doslova roztřásl. Zažíval totiž úzkost při pomyšlení, co by takový čin způsobil. Padal na něj tlak zodpovědnosti z možných následků, které by rozhodnutí neslo.

Sám jsem dost pověrčivý. Když jsem závodil v běhání, oblékal jsem na každé poměřování sil to samé „vítězné“ tričko. A než učiním určité důležité životní rozhodnutí, často čekám na nějaké „znamení“, že preferované rozhodnutí bude tím správným. Viděním existencialisty vzdávám se zodpovědnosti za své činy ve světě. A slovy existenciálního filozofa Martina Heideggera minimálně ve zmíněných případech žiju neautenticky.

Ale proč žijeme neautenticky? Proč nás svoboda děsí? Nebojíme se totiž ani tak svobody samotné, ale právě zodpovědnosti, kterou s osobitým jednáním nabýváme. Každé svobodné rozhodnutí tak přináší pocit nejistoty a úzkosti z potenciálních nepříjemných dopadů, jež by mohly nastat a za které bychom nesli osobní zodpovědnost. Sartre tomu přiřkl označení existenciální úzkost.

Podle Poláka ji zažíváme také tehdy, když si uvědomíme, že máme možnost svobodně se zachovat jinak, než jak jsme se chovali doposud. Například můžeme přestat tolerovat bezpráví, které na nás páchá „zasedlý“ učitel. Nebo zanechat nudné práce a pustit se do něčeho, co dělat chceme. Nikdy ale nemůžeme předem vědět, zda učiníme správně. A zda rozhodnutí povede k vytouženým výsledkům.

Žít v souladu se sebou

Právě kvůli úzkosti ze zodpovědnosti se pak dobrovolně vzdáváme možnosti jednat svobodně. Považujeme se za oběť situace. Představte si mladého muže, který pokračuje ve studiu nenáviděného oboru jenom proto, že jeho rodiče si to tak přejí. Nebo ženu, která setrvává v nešťastném manželství „kvůli dětem“. Student může být závislý na finanční podpoře rodičů, o kterou by svým rozhodnutím skončit se školou mohl (společně s jejich přízní) přijít. A děti mohou nést rozchod špatně.

Ani jedna z věcí se ale stát nemusí. A velmi často si podobné scénáře pouze namlouváme. Polák k tomu dodává, že se tímto způsobem pouze vyvlékáme ze zodpovědnosti za skutky, které máme možnost učinit. „Nemůžu se s ním rozejít kvůli dětem“ nebo „nemůžu to udělat kvůli rodičům“ může mnohdy být pouhým vnějším důvodem, proč nejednat svobodně. Alibi, které nás vyvazuje z osobní zodpovědnosti.

Sartre procesu rozhodování říkal skok do prázdna. Je to metafora, která mluví za vše. Svobodné rozhodování způsobuje neustálou úzkost, která se nejvýrazněji projevuje ve vypjatých situacích. Narukovat do armády a bojovat za svou vlast, nebo se ve válce postarat o rodinu? Tak či onak v náročných chvílích i během každodenních dilemat musíme jednat. A protože jsme svobodní, musíme se sami rozhodnout, co je správné udělat.

Proto se často raději obracíme k profánním či spirituálním autoritám. Namlouváme si, že jsme v zajetí vnějších okolností. A tak se dokonce můžeme domnívat, že například povolání, které vykonáváme, je jakýmsi posláním, které nám život nadělil. Vzdáváme se vlastní autenticity a vyhýbáme se úzkosti, která je nutnou daní za svobodu.

Přitom právě existenciální úzkost nás posouvá vpřed, alespoň podle psychologa Fritze Perlse. Podle Sartra a dalších existencialistů může být život prázdný a nicotný. V každé situaci se ale rozhodujeme svobodně. Svými osobitými rozhodnutími pak neustále vytváříme sami sebe. A díky tomu nacházíme vlastní smysl života, jímž dále řídíme své skutky.

Jak tedy žít autenticky, podle vlastního smyslu a přesvědčení? Pro vysvětlení si vypůjčím citaci Sartra z knihy V existencialistické kavárně Sarah Bakewell: „Neexistuje vyšlapaná cestička, která by člověka dovedla ke spáse; člověk si na svou cestu musí neustále přicházet sám. Ale při jejím vytváření je svobodný a zodpovědný, nemůže se vymlouvat; v něm spočívá naděje.“

Existenciální úzkost je pak neoddělitelnou součástí života, žádný lék na ni neexistuje. To je svým způsobem dobrá zpráva: je v pořádku cítit nejistotu. Nepříjemné prožitky patří k plnosti života. Rozdíl je v tom, zda nás úzkost dovede k vědomému rozhodnutí a nakonec i k naplnění našich hodnot, nebo budeme trpět jaksi naprázdno.

Teprve tehdy, když přijmeme zodpovědnost za naši svobodu, můžeme myslet, rozhodovat se a jednat nezávisle. Uchováváme si tak kontrolu nad způsobem, kterým prožíváme svůj život, nad smyslem a přesvědčeními, jimiž se řídíme. Jednoduše přestáváme být obětmi vnějších okolností. A jsme lépe smíření se sebou samými jakožto jedinečnými a svobodnými lidmi.