Atentát na krále Narcise

V řeckých bájích je prostě skoro vše. Tak třeba krásná Leiropé, víla či rusalka, se zalíbila říčnímu bohu Kéfísovi. Ten ji do svých vln ovinul, dle některých verzí ji pak svedl, podle jiných násilí jí spáchal. Tak či onak, vypadá to, že víla z románku nebyla nejšťastnější a asi si dovedeme představit, jak jí bylo, když zjistila, že je těhotná. Narodil se jí syn nebývalé krásy. Do vínku dostal věštbu dlouhého bytí, pokud ovšem nepozná sám sebe. Narcis se jmenoval.

Dál už je příběh známější. Zamiluje se se něj kde kdo, muži, ženy, víly. Narcis je chladný a nepřístupný. Zamiluje se až do svého odrazu ve vodní hladině. Zmučen zjištěním, že objekt jeho lásky není reálný, umírá. Možná vlastní rukou, možná ne, v tom se příběhy liší. Tělo mizí, zůstává po něm jen květ narcisu.

Jeho krása je jeho štítem před matčinou smrtící nenávistí. Krásný obal. A pod ním? Strach, prázdno.

Fascinující příběh. Dá se na něj pohlížet z mnoha stran. Zajímavá je klíčová žena jeho života (ne, že by se o ni nějak zvlášť zajímal), krásná Écho. Neboli ozvěna. Ozvěna v příběhu muže, jehož zahubí zrcadlo, nezní nelogicky.

Dítě jako zbraň

My se ale vrátíme na samý začátek příběhu. Nešťastná, svedená či znásilněná těhotná dívka. Jak jí asi bylo, když to zjistila. Probouzí se mateřské city a vědomí, že jí čeká život svobodné matky. A že dítě je klíčem k tomuto osudu. Kdyby se tak nenarodilo… Jenže ono se narodí. Krásné, zdravé. Toužící po lásce a něze. A tak podobné svému otci.

Matka má dvě možnosti. Dítě milovat, či nenávidět. Chce je milovat, ale nenávist vůči otci je příliš silná. Pak najde řešení. Její krásné dítě bude její zbraní. Jejím triumfem. Bude nejkrásnější. Nejchytřejší. Nejlepší. Otci navzdory. Světu navzdory.

A tak roste Narcis. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejlepší. Jiný ani být nemůže. Pokud neuspěje, zemře. Jeho krása je jeho štítem před matčinou smrtící nenávistí. Krásný obal. A pod ním? Strach, prázdno, smrt. A hlavně neznámo. O to pod povrchem nikdy nešlo. Matka ho tak hýčkala, tak rozmazlovala. A přesto ho nikdy nemilovala. Milovala ho jako nástroj své zloby. Jako zbraň. Svou zbraň. Ne jako člověka.

Cítí hrůzu z prázdnoty pod povrchem. Snaží se ji nevidět, jenže ona tu je, jako temný stín. O to temnější a strašnější, že si nikdy netroufl podívat se dovnitř.

Narcis buduje svůj štít. Svůj povrch. To jediné, co bylo kdy milováno. Odborně se to jmenuje falešné self. Cítí hrůzu z prázdnoty pod ním. Snaží se ji nevidět, jenže ona tu je, jako temný stín. O to temnější a strašnější, že si nikdy netroufl podívat se dovnitř. Čím více buduje svůj povrch, tím více se vzdaluje svému já. O to bolestnější je rozpor a o to silnější je potřeba uniknout hrůze uvnitř.

Tím více popírá svou nedokonalost stejně jako matka popírá svou nenávist. Čím více na ně doléhá tíha nenávisti a prázdnoty, tím více budují společnou iluzi. On nevidí její nenávist a ona nevidí jeho prázdnotu.

Jistě, že je matka přísná. V jeho dokonalosti je jejich síla. Když zklame, zničí hlavě její dílo, její zbraň. Naruší se štít a její potlačovaná nenávist se probudí naplno. Jeho dokonalost chrání před nenávistí oba.

Přednáška 24. října 2024