Ano, i to jsem já

Jako by šlo o jejich jedinou možnost, jak žít a být přijati. Pouze když budou jiní, mohou je mít druzí rádi, jedině tak mohou ve společnosti uspět. Jde o velmi vyčerpávající životní strategii, která ani při sebelepší snaze spokojenost nemůže přinést.

Měla bych být seriózním profíkem, neměla bych psát ani říkat hlouposti, měla bych dobře intervenovat s klienty, správně a výstižně se vyjadřovat… Co když budu mít špatný den? Co když z nejrůznějších důvodů těch dní bude více? Co když klientovi nesednu? Pak budu nutně špatným člověkem.

Dlouhé roky můžeme podléhat nejrůznějším idealistickým přesvědčením. Čím více jsme zvyklí v sobě pracovat s obrazem ideálního já, tím více trpíme.

Ztotožnění s rolí

Může jít o ženu, která žije naplno roli dokonalé matky. Obětuje se svým dětem, protože se domnívá, že jedině tímto způsobem bude žít správně. Nepochybuje, že je spokojená. Jen občas nespí, bolí ji záda a na kafe s kamarádkami nemá ani pomyšlení.

Bude‑li celá její identita ležet pouze zde, kým bude, až děti opustí rodinné hnízdo? Zhroutí se? Bude pravděpodobně velmi depresivní. Možná že v hloubi duše nikdy nechtěla být dokonalou matkou. Nezřídka to bývá naopak. Netuší, že i okolí má očekávání diametrálně odlišné.

Máme tu modely z rodiny, pohádky, romány, filmy a celkově společenský tlak. Asi nejsilněji v nás působí představy o ideálním vztahu. Každý z nás do vztahu vstupuje s přesvědčením, že známe klíč ke štěstí. Někdo ví, že se nemůže nic stát, pokud bude skvělým milencem, milenkou, dokonalou pečovatelkou, kuchařkou či uklízečkou.

Při bližším pohledu lze zjistit, že role pomáhají těm, kteří o sobě uvnitř pochybují. Nevěří, že by to jejich mohlo být dost dobré, cítí se obyčejně či nedostatečně. Velkým štěstím je už to, když si člověk dokáže uvědomit, že v něčem je možná slabší, průměrný – a v něčem jiném je dobrý, dokonce vyniká.

Spokojenost lze najít ve chvíli, kdy zjistíme, že právě tato kombinace různých vlastností tvoří originalitu a odlišnost. Dokázat odložit své masky, přestat hrát své role a stát se pomalu, pomalinku sami sebou ve své jednoduchosti.

Člověk mnoha tváří

Co je to za koncept? Napadá mne slovo mnohotvářnost. Ne od slova tvárnost, ale ve smyslu bytí s mnoha tvářemi. Jsem taková a zase jiná. Čím méně budu mít potřebu udržovat svůj dokonalý sebeobraz odpovídající velkým ambicím, tím lépe si můžu hrát s nejrůznějšími částmi sebe samotné.

Budu se divoce smát a bavit s člověkem, který ve mně oživuje mou veselou a vtipnou část, zatímco později s někým jiným budu velmi vážná profesionálka. Mohu být velmi empatická, pečující, protože s někým se dostanu do kontaktu s mou „rodinnou“ částí, a jindy bezstarostná, bez nutnosti na někoho myslet.

Co to od nás vyžaduje? Bude k tomu potřeba vnitřní uvolněnost, flexibilita a odvaha pustit uvnitř nás samotných sami sebe. Není třeba se bát. Žádná část není špatná, a tak žádné drama nehrozí.

Čím blíž budeme sami sobě, naší jedinečnosti, tím více budeme spokojení, na správných místech, a tím méně budeme mít potřebu něco uvnitř kontrolovat, držet a somatizovat. Věci začnou přicházet přirozeně samy, protože budeme jiní, odlišní a zajímaví.

Jednotná představa úspěšnosti je totiž vysoce neefektivní. Vede k opačnému konci, než co jsme se životem původně zamýšleli.