Ani tam, ani zpátky

Kamil je pro Zuzku jistota. Mám přítele. Mám budoucnost. Mám naději mít děti, rodinu, domov. Zatím si nedokáže představit, že by to měla mít jinak. Někdo by mohl říct, že stojí sama proti sobě, proti svému štěstí. Jenže faktem je, že se zkrátka zuby nehty drží jediné naděje, kterou zná.

Jídlo je pro Míšu odměna. Slast. Potěšení. Něco, co si nemůže odepřít. Je to jistá radost, kterou si umí dopřát. Bez toho by zbyla jen prázdnota, jaké už má ve svém životě dost. Má dost stresu, nároků, podmínek. Jídlo je jen v její režii. Je, dá se říci, jediná vztahová radost.

Možná jste všimli, že zcela záměrně užívám slovo „zatím“. Zatím to nedokáže pustit. Zatím to nedokáže změnit. A je to tak v pořádku. Někdy totiž potřebujeme dojít do takzvané slepé uličky. V gestalt psychoterapii pro tento stav existuje pojem impass. Místo, kde se rozhoduje pro růst nebo odpor. Místo, odkud se odrážíme, z kterého vyvstává něco nového.

Zároveň je to však místo nepříjemné, plné nepohodlí, obav, výčitek, strachů. Místo, kde mnohdy pláčeme, nadáváme, bojujeme. Místo, na kterém většina z nás být nechce – obvykle z něj rychle utíkáme ke „starým bezpečným scénářům“. K jídlu nebo k partnerům, kteří nás zraňují. K práci, ve které nám není dobře. A často může být prostě bezpečnější tam být, než se vystavit rizikům plynoucím ze změny.

V těchto chvílích můžeme od lidí v našem okolí slýchat věty: Proboha, proč to takhle pořád máš? Proč to nezměníš? Proč to neuděláš jinak?! Proč se prostě nehecneš? A mně se chce říct: Protože tam prostě ještě nejste.

Ještě nejste na místě, kde je ona změna potřeba. Ještě to neuzrálo. Ještě to není ona skutečná slepá ulička. Zatím to pořád zkoušíte, držíte se toho, co přináší kus dobra, světla, kus štěstí. A to je v pořádku. Stále bojujete za to, v co jste věřili, děláte vše tak, jak jste se naučili. Ještě není ten správný čas na změnu, udělat něco jinak. Ještě nemáte dostatek podpory, nejsou ty správné podmínky…

A u tohoto bodu bych se ráda zastavila – u podpory a správných podmínek pro „vycházení ze slepých uliček“. Byla by to krásná představa, kdybychom dokázali náš život měnit teď. Kdybychom to, co nám škodí, dokázali prostě vyškrtnout, nedělat, nahradit něčím lepším. Kdybychom se uměli změnit jen proto, že racionálně víme, že je to asi něco dobrého pro náš život.

Ráda bych teď ubezpečila čtenáře, kteří touží po podobné změně jako Míša nebo Zuzka, že každý takový krok vyžaduje mnoho energie a vnitřní odvahy, byť si třeba okolí může myslet něco jiného. Pro každou takovou změnu potřebujeme podporu – od sebe samotných, ale ideálně od našich blízkých. A pravdou je, že nám to právě nejbližší okolí vůbec nemusí usnadňovat.

Dříve, než k sobě začneme mluvit tvrdě a přísně, než po sobě budeme chtít velké věci, činy a kroky, je dobré se ptát: Co potřebuji, abych mohl/a změnu udělat? Co potřebuji od sebe a co od okolí? Co nebo kdo mi v tom může pomoci?

Hledání opory

Zuzka vlastně ví, že její vztah nikam nevede. Že s Kamilem ve skutečnosti žádnou naději na funkční rodinu ani děti nemá. A možná se časem dostane na místo, kde to na ni plně dolehne – uvědomí si, že tento vztah nemá budoucnost. Kde bude opravdu stát ve slepé uličce, která nikam dál nevede. A opravdu bude potřebovat něco udělat jinak. Skutečně bude čas na změnu.

Zuzko, co teď potřebujete? Co byste pro sebe teď mohla udělat, abyste v takové situaci mohla být? Koho v tu chvíli ve svém okolí chcete mít? Čí hlas byste ráda v těžkých chvílích slyšela? Co byste pro sebe ráda udělala?

A stejně tak Míša. Míša se možná v jeden den rozhodne znova zabojovat se svojí váhou. Rozhodne se opustit svoje jídelní návyky, odepřít si svoji jistou okamžitou radost. Rozhodne se vykročit do nejistoty a samoty, čelit tomu, co jídlem zakrývá.

Míšo, co potřebujete, abyste tohle mohla udělat? Co pro sebe můžete udělat, abyste to mohla zvládnout a vytrvat? Míšo, co mohou udělat ti, kteří jsou vám nejblíže, aby vás podpořili? Co vám pomůže vytrvat a být v tom?

Změna není jeden krok. Je to dlouhodobá dřina: něco, co do svého života včleníme a vytrváme u toho. Nevracíme se, neutíkáme. Změna často přináší dočasnou bolest, odpírání si, hledání, nevědění, zmatek. A v takové situaci je dobré, pokud máme oporu. V lidech, v činnosti, v radosti, v prostředí, které nás může uklidnit. Které nám vytvoří zázemí, abychom mohli projít něčím těžkým.

Míša i Zuzka začaly nejprve hledat zdroje – opěrné body v jejich životě, které jim pomohou, až bude ten správný čas a opravdu budou cítit, že jsou na místě, kde je potřeba vydat se jiným směrem. Zatím tam ještě nejsou. Zatím se odhodlávají. Vědí, tuší, že to přijde, ale ještě není ten správný čas pustit „starý návyk“. Pustit bezpečí, naději, pustit představu, kterou v hlavě měly.

Možná se zhroutí. Budou hodně plakat, smutnit, třeba upadnou do samoty. Možná, že budou propadat hlouběji, než si dokázaly představit… a možná tam svým způsobem musely dopadnout, aby se mohly odrazit jinam. Aby dokázaly pustit to, co jim škodí. Aby se mohlo vynořit něco jiného.

Začněte tam, kde jste

Slepé uličky mají svůj význam. A někdy se v nich ocitneme, ani nevíme jak. Není to ničí vina. Nemohli jsme to vědět. Mnohdy jsme věřili, že jednáme správně, jindy jsme jen pokračovali v chování, které jsme se naučili jako děti. Někdy jsme zkrátka dělali to nejlepší, co jsme mohli. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Neuměli jsme to udělat jinak. Neměli jsme sílu, znalosti, podporu k tomu, abychom mohli být jinde.

Zuzka ani Míša ve svém životě zatím nic nezměnily. Zuzka je stále s Kamilem, přemýšlí a přemítá. Odhodlává se. Zvyšuje uvědomění o jejich vztahu. Čím dál tím víc vidí, slyší a vnímá, jak jí Kamil ubližuje. Čím dál tím víc se jí Kamil hnusí. A čím dál tím víc si vytváří podmínky, aby mohla odejít. Mluví o tom s přáteli. Se svojí mamkou, která za ní stojí. Ubezpečuje se. Hledá si vlastní zájmy.

Míša sbírá energii. Teď nemá sílu. Teď ví, že držet dietu nemůže. Potřebuje najít někoho, kdo ji v tom podpoří. Kdo jí pomůže zvládnout prázdnotu, kterou prožívá. Potřebuje něco, co jí nahradí radost. Míša se prozatím jen rozhlíží, na jakém místě v životě vlastně je. Jak se tam dostala. Uvědomuje si potřeby, které svým přejídáním sytí. A to zatím stačí. Na víc nemá energii…

Změna je těžká, energeticky náročná. Vyžaduje mnoho síly. Jen zřídkakdy ji můžeme udělat lusknutím prstu. A na každou změnu bychom k sobě měli být vlídní. Tímto článkem bych každému čtenáři, který se k takové změně odhodlává, poslala kus síly a podpory, že na vše je správný čas. Nespěchejte, dýchejte a pochvalte se. Už jen za to, že o změně přemýšlíte.