Anatomie změny

Třeba je to jen tím, že na to jdeme špatně. Změna totiž není jednoduchý proces. Má své zákonitosti a svá úskalí, ale většina lidí tento fakt podceňuje. Dobré pochopení celého procesu tak může rozhodovat o konečném úspěchu či neúspěchu.

Procesem změny se zabýval americký psycholog James Prochaska, který (spolu s DiClementem) vytvořil model kruhu změny. Prochaska rozděluje proces změny do cyklicky uspořádaných fází.

Od myšlenky ke změně

První fázi bychom pracovně mohli nazvat fází „nemám problém“. Je to fáze předcházející jakémukoliv uvažování o změně. V této fázi nepřemýšlíme ani o tom, že bychom něco ve svém životě měnili, ani jak bychom toho dosáhli. Nicméně se k nám začínají dostávat první signály, že něco není v pořádku. Ty ale přicházejí zvenčí – od okolí. Třeba od kamarádů, kteří si všimli, že váš kuřácký kašel se zhoršuje a radí vám, že byste s tím měli něco dělat.

Změna je náročná na síly a po relativně dlouhou dobu si od nás bere víc, než co přináší.

Druhá je fáze uvažování o změně. Je to fáze zvažování různých pro a proti, sbírání sil či čekání na rozhodný impulz, který by nás vyprovokoval k akci. Je to fáze, v níž si uvědomujeme nespokojenost se situací, ale teprve sbíráme motivaci k tomu, něco aktivně podniknout. Změna je totiž náročná na síly a po relativně dlouhou dobu si od nás bere víc, než co přináší. Tato fáze proto může trvat různě dlouho – člověk v ní v krajním případě může ustrnout i na celý život.

Třetí fáze, fáze rozhodování, je charakteristická posunem od otázky zda, k otázce jak. Začínáme prozkoumávat možnosti a plánovat způsoby, jak změny dosáhnout. Tím, že už máme jasno, že chceme změnu podstoupit a proč, lépe poznáváme své potřeby a můžeme lépe mobilizovat zdroje motivace, které máme k dispozici.

Čtvrtá fáze, změna, je okamžikem aktivního realizace změn. To, o čem jsme zatím uvažovali a co jsme plánovali, začínáme teď aktivně dělat. Je to okamžik, kdy naše motivace graduje. Pro tuto etapu je charakteristické uspokojení z nově nastoupené cesty a z toho, že se nám daří něco na svém životě měnit. Je to krásný okamžik na cestě změny. Bohužel, netrvá dlouho – podle situace dny, maximálně týdny.

Po relativně krátké době přichází přechod do stěžejní a současně nejnudnější fáze celého procesu – do fáze udržování změny. Prvotní nadšení je pryč, ale změna ještě nestihla pevně zakořenit v našem osobním světě. Motivace v této fázi často klesá.

Krize motivace

Vedle plusů změny, jež nás tak mocně motivovaly v prvních dnech a týdnech po změně, se začínají víc a víc projevovat i nepříjemné stránky celého procesu. Hlavně je to neustálá potřeba změnu přiživovat, hlídat se, občas to znamená nutit se do dodržování plánu – to vše stojí spoustu sil a může vést k nárůstu nepříjemných pocitů, napětí a únavy.

Motivaci je možné přiživit třeba tím, že si pro slabé chvíle napíšeme motivační dopis nebo natočíme motivační video. To nám může připomenout, proč to celé podstupujeme.

Pokud s touto krizí motivace dopředu počítáme, nezaskočí nás. Připravenost zvyšuje šanci, že se nám podaří změnu zvládnout a nové návyky udržovat dostatečně dlouho, aby se staly pevnou součástí našeho životního stylu.

Změna je málokdy příjemný proces (až na určité chvilky). Motivaci je možné přiživit třeba tím, že si pro slabé chvíle napíšeme motivační dopis nebo natočíme motivační video. To nám může připomenout, proč to celé podstupujeme, jaký byl náš život před změnou, v co doufáme, o co se snažíme.

Pomáhají také checkpointy – předem stanovené schůzky sama se sebou, na nichž hodnotíme, jak se nám zatím naplňování změn daří, o co se můžeme opřít, co bychom na procesu vylepšili. Měly by probíhat zhruba jednou týdně po dobu půl roku, u velkých změn až rok.

Ani vnější motivace není k zahození – ovšem jako doplněk k té vnitřní. Může totiž být ošidné se na ni spoléhat. Je fajn spojit se s kamarádkou v nějakém společném úsilí, může to být dobrá podpora, ale jen do chvíle, než kamarádka poleví.

Nejčastější důvody selhání

Přednáška 24. října 2024