Anatomie hádky

V komunikaci jsme vždycky dva, se svými náladami, stavy, společnou historií i našimi minulými zraněními. Zároveň jde o osobní hluboké vztahy, ve kterých jsme se nejprve zamilovali a zůstáváme v nich jistě i proto, že jsme si partnerem vzájemně zapadli do jakéhosi puzzle našich potřeb a citů. Druhý doplňuje něco, co nám vědomě či nevědomě chybí, nebo naopak jsme si v něčem podobní.

Prostě jsme se vzájemně vybrali i na základě našeho chování a prožívání a jeho projevů. Smějeme se podobným věcem, sdílíme alespoň nějaké společné hodnoty, partner či partnerka může mít podobné rysy jako náš otec či matka, aniž bychom si to toho byli vědomi. V partnerských vztazích tak není rozlišení toho, co je moje a co tvoje, z podstaty „metodologicky čisté“, jak by řekl výzkumník.

Už od začátku jsme ovlivněni volbou. Společnou volbou, která není jen moje nebo tvoje. A zároveň se oba měníme v čase. To, co nám připadalo zkraje velmi roztomilé, třeba jistý typ smyslu pro humor, nám po letech může připadat trapné a nežádoucí.

Navíc se v kvalitním, funkčním vztahu obvykle snažíme s druhým vycházet dobře, vyslechnout ho, vyjít mu vstříc, třeba i mávnout rukou nad maličkostmi, kvůli kterým jsme se dřív hádali, prostě spoustu věcí „skousneme“. Jeden můj učitel manželského poradenství prohlašoval, že vztah je ambivalentní, a dokud to horší nepřevažuje, je to pořád dobré.

No to snad není možné!

Uvědomění si všech těchto okolností mou úlohu nezlehčilo. A tak jsem přemýšlela, až se jednoho dne přihodila úplně banální a zbytečná partnerská hádka, která mi dala námět. K tomuto textu i k dalšímu zamyšlení nad sebou. Dovolím si ji (i po dohodě s partnerem) použít jako příklad.

Naše dcera K. byla druhý den místo školy doma s lehkou virózou – mírná teplota, bolesti hlavy, bez dalších příznaků. Pracovala jsem většinu dne z domova, tak jsem s ní byla víc v kontaktu. Večer o dceři mluvíme s partnerem. Říkám, že vypadá fakt unaveně, vylezla z postele až ve dvě. Partner reaguje lehce naštvaným hlasem: „Cože, to ani neobědvala?“ Slyším výčitku: To jsi jí ani nedala oběd?! Rovnou jsem řekla něco na svou obranu: obědvaly jsme, jen o něco později, musela jsem ještě zajít pro vajíčka. Zůstala ve mně pachuť naštvání. Tak já se tady snažím, nachystám dokonce palačinky, a ještě sklízím nevděk.

Neprojevená emoce, „spolknuté naštvání“ se odrazilo o pár vteřin dál. Řešíme, zda dceru vzít k doktorce, nebo ještě počkat. Vzpomínám nahlas na podobnou situaci z podzimu – dva týdny byla dcera jen unavená a měla rýmu, a nakonec jí našli haemophila. Na to přichází reakce: „Když jsem měl toho stafylokoka, tak mi přece nic nebylo.“ Už jsem podrážděná, ale ještě stále relativně klidně (nechci vytvářet konflikt) říkám: „Teď mluvíme o K., ne o tobě.“ – „Ale já jsem to měl takhle, bez příznaků. Takže když K. měla toho streptokoka, tak to je podobné.“ Už to nezvládám a slyšitelně podrážděným hlasem vyjedu: „K. měla haemophila, ne streptokoka!“ Dostane se mi naštvané reakce „nekřič na mě“ a následuje partnerův odchod z místnosti.

Kde se stala chyba?

Bylo to moje, nebo partnerovo? A jak by ta situace vypadala a dopadla lépe? Pojďme se na to podívat z mého úhlu pohledu. Nejdřív mne naštvala (nebo spíše dopustila jsem své naštvání) mnou vnímaná, avšak rozhodně nevyslovená výčitka, že jsem nezajistila dceři oběd. Proč mě to podráždilo? Naštvalo mne partnerovo (taktéž nevyslovené) očekávání, že přece automaticky zajistím oběd, když pracuji z domova? Když si je dospívající dcera v těchto situacích bez problémů schopna udělat oběd sama, a ještě ji to baví?

Také si můžu v hloubi duše připadat jako „špatná matka“ (která matka si tak občas nepřipadá), co moc nevyvařuje a nepečuje, a partner zasáhl místo, které je citlivé. Reaguji pak rychle, podrážděně, cítím ohrožení. Místo abych emoci dala najevo, ošetřila ji, třeba ve smyslu slyším naštvaný tón v tvém hlase a nevím, jestli jsi naštvaný na ni, že pozdě vstávala, nebo na mě, že jsem jí neudělala oběd, snažila jsem se ji potlačit. V zájmu „dospělé konverzace“, rychlosti, nejistoty, jaká by byla reakce… to už nevím. Tohle bylo celé „moje“. Vztáhla jsem si na sebe jeho poznámku a nechala jsem se unášet svou potlačenou emocí. Později jsem si ve zcela klidném a otevřeném rozhovoru s partnerem ověřila, že rozhodně nešlo o výčitku.

Jenže napětí zůstalo – a výrazně narostlo, když partner přesunul dialog o dceři k sobě. Dělává to poměrně často, že stočí řeč směrem k sobě, a mně to vadí. Hlavně když sděluji nějaké svoje pocity či zážitky. Cítím se pak osaměle, mám dojem, že jsem neslyšená, nerespektovaná. V ten moment není naplněná moje potřeba blízkosti či empatie, jakou od partnera očekávám. A je to něco, co je v jeho chování běžné. Už jsme o tom několikrát mluvili, ale beze změny – vnímá to jako „pomoc“, sdělení svých zkušeností. Vím, že u něj v rodině (a u většiny populace) je to zcela běžný, i když neefektivní způsob komunikace, tak ho vlastně vnitřně omlouvám, že to neumí, že to je pro něj normální.

Tady už jsem reagovala podrážděně, protože se opakovalo něco, co mi dlouhodobě vadí a co se nedá moc změnit. A já to zase nemám zpracované natolik, abych to v klidu (čili bez svých emocí) přijala. Partnerova optimální reakce (z mého pohledu) by v tomto případě byla věcná, reagující přímo na obsah toho, co jsem říkala, třeba hm, to je fakt, je to podobné, to bychom ji tam měli vzít nebo klidně vidíš, to si nepamatuju nebo jsou to jen dva dny, tak nevíme. Cokoliv, co by udrželo rozhovor u tématu dcery a toho, zda ji vzít k lékaři, nebo ještě počkat (zejména v chřipkové sezóně a s ohledem na nepraktické ordinační hodiny většinu dní v týdnu). Reakce sice byla „moje“, ale šlo o přímou reakci na partnerovo „nevhodné chování“. Na to jsem ho věcně upozornila: „Teď mluvíme o K., ne o tobě.“

Ovšem moje podráždění rostlo a vyvrcholilo, když jsem slyšela špatný název bakterie, kterou dcera měla. Řešila jsem to s ní tehdy já, navazovala na to další komunikace s lékaři, takže jsem měla vnitřní jistotu, že popisuju fakta, ne dojmy, že „vím“. Naštvání jsem projevila nevhodně, podrážděným tónem, nevhodným pro debatu dospělých. Šlo o čistě emoční reakci, ve které se projevil vztek. Můj vztek. Myšlenka za ním byla zase mluví o sobě, popisuje dlouze, co a jak, a ještě ke všemu si nepamatuje, co té K. tehdy bylo.

Vhodnější bylo říct něco ve smyslu mrzí mne, když odvádíš rozhovor od tématu, řešila jsem to já, vím, co jí bylo, nebo dokonce projevit empatii partnerovi – pamatuju si, jak se ti to vleklo, jak jsi byl bez energie, bylo to protivné. K. měla něco jiného, je v jiné situaci, tak to nemůžeme srovnávat.

Po společné debatě vím, že partnerova prvotní reakce neměla nic společného se mnou. Jeho doopravdy naštvalo až to, když jsem „hystericky vyjela“. Vadilo mu, že jsem ho nenechala domluvit, když on na to má taky názor. Reagoval emočně až na první vyjádřenou emoci (zvýšený hlas). Můžu se jen domnívat, že mne tam viděl v pozici síly nebo jednoho z rodičů, kdo na něj křičí, mohl si připadat nerespektovaný, ponížený. Místo, aby to vyjádřil slovy typu když na mne zvyšuješ hlas, vadí mi to, připadám si jako malý kluk, použil stejnou zbraň a pak situaci opustil.

Jak z toho ven?

Banální hádka ukazuje, že odlišení, „co je čí“, není vlastně možné. Reagujeme na sebe navzájem. Pokud podlehneme domněnkám a nevyjádříme své pocity (a pokud možno i potřeby) včas, můžeme se dostat do spirály. I v „normálním“ partnerství dvou duševně zdravých jedinců, kde žádný z nich není manipulátor, psychopat, hraniční osobnost ani nemá žádnou závažnou psychickou chorobu, se v rozhovoru mohou skládat různé emoce.

Ty jsou vyvolané zraněními z naší minulosti (včetně společného soužití) či nevhodným chováním druhého a navrch okořeněné nevyřčenými očekáváními. Reagujeme na sebe vzájemně, v různých situacích, náladách, emocích, denních dobách. Reakce je ale vždycky naše vlastní – může vycházet jak z našeho zranění, tak z chování partnera, které nám vadí. Ale pořád je to naše reakce, vyplývající z naší emoce. A tak se můžeme rozhodnout, jak s tím naložíme.

Zásadní předpoklad je, že si přicházející emoci uvědomíme. To může být obtížné, vyžaduje to trénink. Pomáhá uvědomění si situací, ve kterých se nám to děje, užitečné mohou být techniky všímavosti. Naše tělo nám často dává signál, že se nám něco nelíbí, že se cítíme ohrožení.

Pokud emoci zaznamenáme, všimneme si jí, můžeme se rozhodnout, jak zareagujeme. Zda ji necháme být (pokud možno vědomě, jinak riskujeme další napětí), takže po chvíli přirozeně ztratí na intenzitě, nebo vyjádříme přijatelnou formou nahlas, že se něco děje. Například slovy jako slyším naštvaný hlas a nevím, co to znamená nebo když tohle říkáš, zdá se mi, že mi něco vyčítáš. Tak můžeme zjistit, jak na tom druhá strana je, zda jsou naše předpoklady mylné, či správné, a můžeme pokračovat v konverzaci podle toho.

Nezískáme tak jistotu, že od druhého dostaneme přesně to, co potřebujeme, ale přinejmenším ošetříme sebe. A můžeme zvažovat, co je to, co nás dráždí. Co v nás partnerovy reakce oslovují, co se snažíme skrýt, co si nechceme či chceme připustit – jak o tom byla řeč v předchozím článku.

Zároveň je užitečné umět vyjádřit naše potřeby vůči druhému, požádat ho o změnu chování vůči nám. Vodítkem nám mohou být principy nenásilné komunikace formulované americkým psychologem Marshallem B. Rosenbergem, např. v knize Nenásilná komunikace.

1. Popis, bez posuzování. Popíšeme, co pozorujeme, že nám samotným není příjemné: Když se bavíme o někom, třeba o dceři nebo o mně, a ty převedeš téma k sobě.
2. Pocit (ne myšlenka). Popíšeme, co pociťujeme my sami, v souvislosti s tím, co pozorujeme: Jsem smutná…, vzteklá…, naštvaná…
3. Potřeba (na rozdíl od myšlenky či dojmů o druhém a jeho záměrech). Popíšeme, jaká je potřeba za naším chováním v souvislosti s tím, co pozorujeme: Protože potřebuji pozornost…, podporu…, empatii…
4. Prosba (na rozdíl od příkazu). Popíšeme konkrétní čin, aktivitu, chování, které by mohlo naplnit naši potřebu: A tak bych tě chtěla poprosit, zda bys mne mohl v těchto situacích chvíli jen poslouchat…, nemluvit hned o sobě…

Tento postup se může zdát napoprvé poměrně složitý. Každopádně je důležité vyjádřit své pocity ve vztahu k nějakému chování partnera či partnerky a požádat o změnu. Bez výčitek, obviňování, nátlaku. Ke změně může dojít, a také nemusí. Je to jen prosba, ne nátlak. Od partnera obvykle očekáváme víc než od ostatních, větší respekt k našim citům, větší snahu nám vyjít vstříc. Pokud se tak dlouhodobě neděje, můžeme vždy zvážit, zda nám stojí za to v partnerství setrvávat.