Agresivní matky

Ženy‑matky, které za mnou přicházejí řešit svou agresivitu, bývají vlastními prudkými reakcemi zaskočené. Chtěly by být usměvavými, trpělivými, spokojenými maminkami; v představách si malovaly, že takové budou. Vlastní agresivita, pocity zlosti a vznětlivost je překvapuje stejně, jako překvapuje jejich okolí. Kde se to ve mně bere? Co s tím mám dělat? Pokusím se odpovědět.

Obrana mláděte

Vzpomínám na léto, které jsme s manželem a dětmi trávili v domě naší kamarádky. Kamarádka měla kočku a kočka koťata. Naše děti byly tou dobou velmi malé, tahaly kočku za ocas, chytaly ji za uši, házely koťaty. A kočka vše trpělivě snášela, nikdy se neprojevila agresivně. Myslela jsem si, že to je ten nejmírumilovnější tvor na světě. Dokud ovšem nevstoupil do domu pes.

V tu ránu se kočka změnila v rozběsněnou ječící kouli, která na asi tak desetkrát těžšího tvora skočila a v průběhu půlminuty ho donutila k útěku. Žasla jsem, co v tom zvířeti dřímá. Děti, ať se chovaly jakkoli, zjevně nepovažovala za nebezpečí a ze zpětného pohledu musím říci, že ony žádnému z koťat vlastně nikdy neublížily. Zato psa kočka vyhodnotila jako smrtelnou hrozbu a podle toho jednala.

Jedna z nejzákladnějších pouček pro kontakt s divokými zvířaty říká, že agresivnějšími zvířaty bývají obecně samci. Ovšem s jednou výjimkou: samice bránící mláďata je zpravidla ještě nebezpečnější než osamělý samec a na to, abychom byli napadeni, nemusíme mláďatům přímo ubližovat. Kolikrát stačí jen se přiblížit. Jako pes v domě kamarádky.

Obrana mláďat představuje v divočině stejně důležitou funkci rodiče, jakou je něžná péče. Co nám u zvířat přijde samozřejmé, u sebe samých si nepřipouštíme. Nicméně i u nás je zvýšení agresivity a vznětlivost – pohotovost k útočnému chování – nedílnou součástí poporodních změn psychiky.

Toto je podle mě základní důvod zvýšené agresivity u matek v období, kdy jsou děti malé (od novorozeneckého po batolecí období). Často se přitom projevuje na té nejzákladnější fyzické rovině:

• „Nejvíc běsná jsem, když mi na dítě chce někdo sáhnout.“
• „Opravdu nesnáším takový ty babky, co se nahejbaj nad kočárkem, a už už by mi na dítě šmataly. To se mi vážně otvírá kudla v kapse.“

Proč ale píšu o matkách, když se u člověka, na rozdíl od většiny savců, podílejí na péči i otcové? I u mužů bychom mohli očekávat podobné změny, nebo ne?

S muži, kteří mi líčili podobné prožívání, jsem se sice také setkala, ale v množství k matkám nepoměrně menším. Z hormonálního hlediska pak dochází u mužů po porodu potomka k poklesu hladiny testosteronu, čímž příroda sklon k agresivnímu chování – opět v zájmu potomka – naopak tlumí.

Další příčiny zvýšené agresivity rodičů, které jsem vypozorovala a o nichž se rozepisuji dále, se už týkají rodičů obou pohlaví.

Když pohár přeteče

Silným pramenem vznětlivého chování rodičů je jejich vnitřní úzkost. Úzkostné poruchy jsou právem řazeny mezi tzv. nemoci 21. století, neboť jejich výskyt v naší (západní) společnosti stoupá takřka každým dnem. Teorií, proč tomu tak je, je řada: nepřirozený způsob života ve městech, někdejší způsob výchovy, přelidněnost, nedostatek pohybu a pobytu venku, znečištěné prostředí, svícení do nočních hodin a následné narušení cirkadiálních rytmů, antibiotiky a stravou způsobená změna střevní mikroflóry… V našem článku však ponecháme příčiny stranou a vezmeme úzkosti jako fakt.

Rodiče jsou přitom ohroženi úzkostmi ještě více než společnost obecně, protože s narozením potomka přichází i veliká zodpovědnost: najednou se kromě sebe strachujeme ještě o toho bezbranného tvorečka. Matky podle mých zkušeností trápívají zejména přímé obavy o děti – aby neonemocněly, aby se jim něco nestalo, aby jim někdo neublížil. Otcové častěji strádají úzkostmi týkajícími se existenčního zajištění rodiny – abych to všechno utáhnul, aby mě nevyhodili z práce atd. I tato zátěž s narozením potomka logicky naroste, neboť zatímco náklady stoupají, partnerčin příjem výrazně poklesne.

Úzkost má sice blíže ke strachu než k hněvu, nicméně v agresivní, vznětlivé chování často ústí. Vyvolává v nás totiž tenzi, která nachází v agresivním chování určitý ventil: když jsme v napětí, snadněji bouchneme, křičíme, vyčítáme.

Vedle emocí rodičů musím zmínit i emoce dětí. Potřebou nás rodičů je, aby byli naši potomci po většinu času spokojení. Pokud jsou plačtiví, ukřičení, uječení a uvztekaní, nebo i jen ukňouraní a „věčně nespokojení“, je tato potřeba frustrována a jednoduše nemůžeme být v pohodě. Stačí pak malá rozbuška, pověstná poslední kapka, a pohár toho, co ještě uneseme, přeteče.

Často jsme přitom v pozadí negativních emocí dětí my sami: pokud jsme v tenzi, úzkostní a vzteklí, snadno to ovlivní naše potomky, kteří jsou pak plačtiví, ukňouraní či agresivní. A to se zase přenáší zpátky na nás: bludný kruh se uzavírá.

Náhradní objekt

Zlatý retrívr napadený kočkou v našem příběhu nepředstavoval pro koťata nebezpečí, alespoň nakolik mohu věřit vyprávění majitelů a vlastnímu pozorování. Kočka ho však jako nebezpečí vyhodnotila a podle toho jednala. I my lidé se pleteme a útočíme na toliko domnělá nebezpečí: například na prarodiče či pedagogy, kteří nevyznávají ty správné ideály výchovy.

Znám rodiče píšící dlouhé dopisy do školy, zasazující se za vyhození učitele či osobně dozorující každý kontakt dítěte s prarodiči… Prohřešky dotyčných přitom nemusejí být nijak závažné: sladkost před obědem, snížení sebevědomí dítěte nějakou výčitkou či poznámkou… Strach má ovšem velké oči a v očích rodičů nabývá dětská újma obludných rozměrů.

Myslím, že jde do značné míry o to, že reálná nebezpečí, jež v průběhu evoluce ohrožovala lidská mláďata, prakticky vymizela. Za humny se nepotulují hyeny ani šavlozubí tygři, neútočí na nás znepřátelené kmeny. Pud bránit své dítě se tedy chytá náhradních cílů.

V nejhorších případech pak napadají rodiče za miniaturní prohřešky vůči dítěti (koupě nezdravé svačiny, prudké slovo) jeden druhého. Zejména v rozvodových sporech, kde se potřeba bránit dítě spojí s černými brýlemi vůči expartnerovi, bývá druhý rodič obviňován z ubližování dítěti, či dokonce ohrožování na životě.

„Ona horolezí a bere si kluka ke skále! To ví přece každý, že tam prostě může někdo nebo něco spadnout a že ho teda jen a jen pro svoje potěšení vystavuje smrtelnýmu nebezpečí! Je to nezodpovědná matka,“ vypráví například otec žádající dítě do své péče.

Co s tím?

Jako prevence agresivního chování pomáhá, když se nám podaří nahlédnout pudový základ našeho chování a uvědomit si, že prohřešky (ex)partnerů, prarodičů či pedagogů nejsou závažné. Takové uvědomění vede prakticky k okamžitému uvolnění tenze i agresivního nastavení.

Zbavit se úzkostí bývá těžší, nicméně i na tom lze pracovat. Pomáhá psychoterapie, psychohygiena, relaxace i docela obyčejné zásady zdravého životního stylu: dostatek spánku, zdravá strava, pohyb.

Na to, jak zabránit bludným kruhům negativních emocí přenášejících se z rodičů na děti a zase zpátky, se zaměřím v následujícím článku, stejně jako na agresi směřovanou přímo k dětem a na první pomoc, co dělat, když cítíme, že se nás hněv začíná zmocňovat.

Zde se ještě podíváme na to, jak svůj hněv vhodným způsobem vyjádřit, jak jeho energii využít.

Hněv náš organismus aktivuje, energetizuje a podle zákona zachování energie tahle energie nemůže jen tak zmizet. Proto bychom hněv neměli potlačovat, dusit ho v sobě. Když jej nepustíme, buď se městná a městná, až to neudržíme, a následný výbuch je o to ničivější, anebo začne škodit uvnitř: zatlačí nás do deprese, somatizuje se… v každém případě pak kazí kvalitu našeho života.

Dalším důvodem, proč si hněv žádá vyjádření, je skutečnost, že to, co nás rozhněvalo, sice může být maličkost, nicméně mívá reálné jádro. A právě pro řešení tohoto jádra můžeme energii hněvu využít.

Nezdravá sladkost před obědem nepředstavuje pro naše dítě bezprostřední ohrožení na životě ani na zdraví, na druhou stranu však máme pravdu v tom, že vhodná není. Jako rodič ji můžu někdy přejít, ale soustavně bych ji přecházet ani neměla.

I hněv pána, jehož expartnerka horolezí, má své reálné jádro a s trochou dobré vůle jej lze přetavit do konstruktivního jednání o tom, jak je zajištěna bezpečnost dítěte. Jak daleko od skály se zdržuje, co tam dělá, kdo se mu věnuje.

O co se hraje, je způsob, jakým změnu žádám. Většina situací se dá zvládnout bez křiku a zbytečného obviňování. Podaří‑li se nám energii hněvu namísto nekontrolovaného výbuchu správně nasměrovat, většinou to bývá efektivnější.

V příštím článku se dozvíte, jak pracovat se situacemi, kdy rodič prožívá agresi směrem k dítěti: Ovládejte se méně