Aby nevyhaslo

Když na psychoterapeutickém výcviku přišla řeč na to, kdo jak odpočívá a jak se o sebe staráme, hodně jsme si povídali o tom, jak to kdo měl s odpočinkem doma. Co bylo v našich rodinách zvykem. Jak o sebe pečovali naši rodiče: Byli hákliví na své pohodlí, nebo žili podle hesla tělo má jít do hrobu zhuntovaný? Dovolili si nedělat nic produktivního, nebo se i z každé dovolené vraceli uhonění a zmožení?

U nás doma třeba dodnes panuje zvyk podávat heroické výkony, se vším si poradit a mít dobrý pocit z toho, že mě nedostanou a jsem drsný jedinec. Tradovala se u nás taky věta z pohádky o princi Bajajovi, že do pekla vede cesta přímo. Dodnes s ní vesměs souhlasím a jsem ráda, že jsem se odmala učila hledat řešení a nebát se těžkostí. Nicméně až kolem pětadvaceti mi došlo, že možná není moje povinnost vybrat si vždy a za všech okolností tu složitější cestu.

Například když přijedu ve dvě ráno vlakem do cizího města uprostřed Španělska a na ubytování to mám šest kilometrů, světe div se, nemusím to jít pěšky, ale jako jiní lidi si třeba můžu normálně zavolat taxík. Zjistila jsem zkrátka, že je fajn být odolná, ale můžu být taky křehká. Že pečovat o sebe není sobectví. A že to znamená mnohé – od zavolání taxíku přes zrušení účasti na večírku až po adekvátní odměnu, o kterou si řeknu za svou práci.

Jak to máte vy? Jak se odpočívá u vás doma? Kdo z rodiny se o sebe umí starat, a kdo ne? V čem se dá inspirovat nejen od mámy a táty, ale třeba od dědy, tety, sestry?

Cesty do hor a jiné hromady dříví

K našemu rodinnému koloritu patří i jet celé měsíce jako dráha a pak se z toho sesbírat někde na cestách. Spolehlivé krmivo pro můj vnitřní oheň je příroda, kopce, hory, výhledy. Ideálně sever. Norsko, Irsko, Island, Laponsko – to mají tendence být posledních deset let naše výlety. Hlavně aby bylo vidět kolem dokola z kopce na horizont: nechte mě tam tři čtyři dny a začnu prosperovat. Co na tom, že třeba prší, je mi zima a mám mokro v botách. Důležitější je pocit svobody, na který si v těch horizontech obvykle vzpomenu a znovu ho začnu cítit.

Připadá mi, že člověka to tak nějak jinak vrací k vlastnímu tělu a k důvěře v ně, když musíte brodit řeky, skákat z kamene na kámen po podmáčených laponských kopcích a vědět, že když skočíte blbě a vymknete si kotník, do nejbližší civilizace to máte pár hodin pěšky. Kdykoliv jste ve svém těle, ulevujete přehnaně přemýšlející hlavě. Vyhnat snad až trochu moc racionálního člověka zpátky do jeho těla, ven, do pohybu a kontaktu s přírodou bývá dost často dobrý nápad.

Potíž je, že není moc praktické mít jenom velké hromady dříví. Od určité chvíle jsem musela vědomě začít praktikovat strategii průběžného dobržďování (moje terapeutka říkávala „průběžná dovolená“). Ve všech životních situacích se nedá tak jednoduše sbalit batoh a odjet na sebe nechat celé dny pršet.

V určitý moment musíte například zajistit, jak to pršení zorganizovat dostatečně pohodlně třeba i pro vaše miminko. (Čímž probůh netvrdím, že to nejde. Naše dcera s námi byla v prosinci na dva týdny na Islandu, když jí byl jeden rok. A v říjnu týden ve Skotsku, když jí byly dva.) Co mi tedy pomáhá přikládat průběžně?

Starat se o vztahy

S velkou vděčností si uvědomuji, jaké mám štěstí v partnerském vztahu. Večery hájím jako náš čas a pracuji jen v případech krajní nouze. Snažíme se pomáhat si naplnit co nejvíc potřeb, snů a přání. Když je mi blbě a mám chuť být protivná, prvně se zkusím zamyslet, jestli třeba nemám hlad, a pak se ideálně snažím mlčet, dokud se například nevyspím. Oba máme v telefonu aplikaci Desiré pro páry, i když na ni dřív bylo víc času.

Patří sem i přátelé nebo sourozenci, kteří bývají ve svépomocných knížkách na druhé koleji. A přitom se tolikrát stalo, že jsem se potkala s blízkou kamarádkou, obě v lednové depce, ani jedna té druhé nenabídla žádné zázračné řešení, prostě jsme spolu jenom strávily večer a od dalšího rána nám bylo dobře oběma.

Příroda, vzduch, pohyb

Už to budou tři roky, co jsme se přestěhovali do lesa. První rok jsme, pravda, v zimě vstávali doma do deseti stupňů a v koupelně bylo něco nad nulou. Ale už jsme zateplili, a když potřebujeme na vzduch, stačí otevřít dveře. V lese je něco, co člověku vrací klid a nadhled. I dokud jsme bydleli ve městě, míra náročnosti mého terapeutického dne se měřila zpravidla tím, kolik zastávek pak potřebuji domů ujít pěšky.

Hudba a zpěv

Z repráčků doma, zpívaná v autě nebo bastlená na libovolný hudební nástroj. Posledních patnáct let hraju ve středověké hudební skupině. Je to únik do jiného světa. Uhulákaného, kde ze sebe leccos vyzpíváte a je vám líp. Do světa, kde ze sebe musíte na publikum sršet tolik entusiasmu, až se jím obvykle nakonec sami nakazíte. Do jednoduchého bytí, kdy jste celý den někde na hradě a chce se po vás jen to, ať jste v daný čas na daném místě a zajišťujete lidem zábavu. (A i tady se ukázalo, že se dcerka možná nenechá pohlídat, ale obléct jí kostým a vzít ji na pódium s sebou funguje.)

Cesty do jiných příběhů

Leze mi na nervy stereotyp? Mrzí mě, že jako máma nemůžu zažívat tolik různých dobrodružství, kolik bych si přála? Bojím se, že nebudu mít o čem „odjinud“ přemýšlet? Chci si odpočinout od role profesionálního a zodpovědného průvodce ve vnitřních procesech druhých lidí a jen se dívat? Pokud se rozhodnu, že jakmile dítě usne, jdu si číst, najednou můžu vkročit do libovolného množství fikčních světů. I kdyby to měla být jedna krátká povídka za měsíc, je to jiný příběh, než jaký během dní žijete.

Nejmenší každodenní větvičky

Asi byste je taky vymysleli:

• Umýt si vlasy.
• Pustit si hudbu. Chvíli tančit.
• Protáhnout se.
• Sednout si a vypít si kafe.
• Natřít si ruce krémem. (Nechat si natřít ruce od svého batolete.)
• Nanést si obličejovou masku. (Batole bude jásat.)
• Jet někam chvíli autem jen sama.
• Jít někam chvíli pěšky jen sama.
• Zařadit do svého dne něco nového – jídlo, aktivitu, zvolit jinou trasu.
• Napsat někomu, koho mám ráda.
• Otevřít okno.
• Koukat chvíli na stromy.
• Nechat na sebe chvíli svítit slunce.
• Sníst nebo vypít něco dobrého.

To všechno jsou třísky, které udělají ve dni překvapivě velký rozdíl.

A nakonec: Kolik toho po sobě chci a je to fakt důležité?

Tohle opatření proti odhořívání nabralo extrémní důležitost na mateřské. Jistě, potřeby mámy jsou v každodenních situacích velmi často naplněné až za potřebami dítěte. Ale pak jsou tu věci, které rozhodně nemají vyšší prioritu než to, ať jsme všichni v co největší pohodě.

Když dítě spí (a dokud mám jen jedno), ani mě nenapadne začít freneticky pobíhat po domě a cokoliv šudlat. Svačím, piju čaj, ležím, čtu, spím, jdu s ním v šátku do lesa. S druhým budu hledat balanc zase nanovo.

Mé denní mety na první půlrok rodičovství jsem nastavila takto: pračka, myčka, něco jsme jedli. Pokud zvládnu navíc jednoduchý úkol typu přesypat mouku do sklenic nebo upéct chleba, zpívám si hosana.

Sklenky s vodou, které oheň hasí

Honza Majer navrhoval ještě jedno P. S. do ankety na závěr. Co děláme, i když víme, že to moc nepomáhá?

• Inu, třeba místo půlhodiny dělání něčeho rozumného půl hodiny scrolluju média a sociální sítě, i když vlastně zrovna ani nechci.
• Někdy se mi začne dařit stíhat ten den moc věcí, chytnu „stíhací nenažranost“ a začnu toho chtít stihnout víc, víc, víc!
• Často chodím pozdě spát, protože jakmile usnu, vzápětí bude další den a povinnosti s ním spojené… a tak se snažím natahovat volný čas, kdy si můžu „dělat svoje“.
• A někdy se pořád ještě podívám na napínavý film, i když vím, že z toho pak dva dny budu mít hlavu v pejru. Jako bych dávno nevěděla, že na ufony a vrahy už jsem vážně moc stará.