Aby neměly trauma

Pochybnosti, zda budu dobrá máma, jsou součástí mého rodičovského života od okamžiku, kdy jsem začala plánovat těhotenství. Postupně se připojila nejistota, jestli děti pozitivně ovlivňuji, cítí se milované, přijaté a vykročí do dospělého života se sebevědomím a sebedůvěrou. Také obava, zda nastavuji hranice oboustranně akceptovatelným způsobem. Určitá míra nejistoty patří do každého rodičovství, ale nesmí jí být moc.

V poslední době jsem se setkala s několika klientkami, které trpí velkými pochybnostmi o sobě především z důvodu dávných zkušeností s vlastními rodiči. V dětství nezažily podporu, byly fyzicky a psychicky trestány, mají nízkou sebedůvěru, sebeúctu. Mnohdy se musely starat o potřeby svých rodičů, aby byl doma „klid“. Pochází z nepřijímajícího prostředí a mají velkou obavu o své děti, aby nemusely prožívat to samé. Svá zranění stále vnímají.

• „Dodnes musíme kolem mámy našlapovat, nikdo z blízkých nemůže říct ani odlišný názor, jinak přijde sprcha nadávek, výčitek, obvinění. I když jsem dospělá, mám z ní strach a ten strach mě doprovází od doby, kdy si něco pamatuji.“
• „Postarala se o mě materiálně, ale jinak nevnímám, že by mi něco dala. Díky ní vím, jak mateřství nemá vypadat. Nechci, abych byla stejná jako ona. Nechci si vybíjet zlost na svých dětech, manipulovat s nimi, být před nimi opilá.“
• „V dětství jsem se cítila většinou ponížená, méněcenná až bezcenná. Narodila jsem se jako nechtěné dítě, protože matka již na potratu jednou byla – takto mi to řekla. Po letech terapie už necítím vinu za vše jako dřív, jen nadále vnímám příchuť nespravedlnosti, kterou potřebuju zpracovat, a vadí mi, že nedokážu vychovávat děti s respektem, jak jsem si to načetla. Mám pocit, že je nemiluji tak, jak by potřebovaly.“

Tyto ženy se rozhodly pro jinou formu rodičovství, pro respektující výchovu, pro vytvoření blízkosti se svými dětmi. Strašák v podobě Co když to budou mít stejné? však může doprovázet dál jejich cestu a stát se tak v rodičovství skrytou příčinou úzkostnosti, „abych svoje děti netraumatizovala“.

Nánosy emocí roztáčejí kolo úzkosti

Dokonalý a ideální rodič se dnes stal pro mnohé mantrou. Pokud tuto podobu rodiče  sami nenaplňují, začnou se obviňovat. Ještě větší tlak na sebe často kladou rodiče, kteří si z vlastního dětství nesou negativní zkušenosti. Cítí, že nemohou čerpat ze svých zkušeností, nemohou se o ně opřít. Proto mnohdy volí cestu učit se a čerpat poznatky v oblasti výchovy a rodičovství z kurzů, ze seminářů a odborných knih.

Do určité míry to bývá inspirativní a poučné, dozvíme se o celé škále nových přístupů k dětem. Učit se z knih a seminářů může pomoci ujasnit si a upevnit postoj k rodičovství laskavému, respektujícímu a přijímajícímu. Potíž nastává v tom, že lidé z prostředí, které bylo na opačném konci zmíněných kvalit, často trpí strachem, že mají předurčeno opakovat vzorce chování svých rodičů, že tento ideál rodiče nemohou naplnit. Navíc se o to intenzivněji dívají do zrcadla deprivace, frustrace, zklamání a bolesti svého dětství.

Setkávám se s ženami, které myslí na potřeby všech ostatních, ale na ty své zapomínají nebo je obtížně definují a poté se cítí frustrovaně. Myslí na respekt vůči dětem, ale vůči sobě jej necítí. Obtížně se jim nastavují hranice. Pokud tyto ženy nedostávají ideálu  rodičovství popisovaného v odborné literatuře, vnímají se velmi černě: když nejsem ideální, jsem nejhorší. V tomto směru mě zaujal koncept dost dobrého rodiče, tedy toho, který není dokonalý, ale je víc hodný než zlý, s upozorněním na potřebu se uvolnit. Zdůrazňuje, že je lepší být autentický než pod neustálou kontrolou.

Mámy, které jsou zatíženy těžkým dětstvím, mnohdy prožívají emoce, které jim rodičovství ztrpčují – vinu, nejistotu, strach a zlost. Při jakémkoliv náznaku sebemenšího selhání vůči dětem, ať už zvýšení hlasu nebo (v jejich očích) pochybení, se cítí provinile. Za obviňováním je skrytá zpráva: Nedokonalost k rodičovství nepatří. Pokud jako rodiče bojujeme se svými chybami, změní se v kámen. Jsou pak zátěží, kterou těžko zvládáme. Neustále si nadáváme, nebo předstíráme, že chyby neděláme, a tak nevyhnutelně musíme najít někoho jiného, koho budeme obviňovat (děti, partnera, rodiče).

• „Kdykoliv děti okřiknu, ihned mám strach, že se mě budou bát tak jako já své matky.“
• „Když jsem někdy protivná, hrozně si vyčítám, že nejsem usměvavá máma.“
• „Mám pocity viny, i když jdu sama do obchodu a užívám si to. Měla bych být s dětmi a věnovat se jim stoprocentně. I když jsem nastoupila do práce, prožívala jsem to vůči dětem provinile, naopak když jsem byla s dětmi, cítila jsem se provinile vůči zaměstnavateli.“
• „Občas svoje děti obviňuji za to, že jsem vybuchla. Dlouho se jim snažím vyhovět, aby byly spokojené a šťastné, pak už to ale nezvládám a pod návalem vzteku na ně ječím a křičím. Pak toho lituju, brečím v koupelně a cítím se provinile.“

Prožívání viny roztáčí další kolo úzkostí rodiče, který se vnímá jako selhávající, a neprospívá to vztahu mezi rodičem a dítětem. Rodič se necítí uvolněný, to mnohdy startuje různé stresové reakce vůči dítěti a on se znovu ocitá v kole viny bez možnosti odpuštění.

Tím zůstává napojený na svoji úzkost a obtížněji vnímá potřeby dětí, které pro něj mohou být neviditelné, nečitelné. Rodičovství se pak stává vyčerpávajícím kolotočem. Úzkost zároveň blokuje prožitek lásky k dětem, radost z kontaktu s dítětem. Rodič po úzkostném zážitku čeká jen na úlevu.

Stres a svépomoc

Dospělí mají plně vyvinutý mozek a mohou se svobodně spojit se zdroji, které jim pomůžou stres a úzkost regulovat. Dospělý se může například rozhodnout, že půjde do přírody, setká se s přáteli, zacvičí si, bude si psát deník, půjde na terapii nebo na hodinu jógy nebo zvolí jakoukoliv činnost, která mu uleví a pomůže zvládnout jeho pocity a symptomy.

Děti jsou zpočátku naprosto závislé na tom, aby jejich potřebu bezpečí, podpory, výživy a ujištění „četli“ a naplňovali rodiče, popřípadě jiní pečující dospělí. Jejich schopnost seberegulace se tedy odvíjí od přítomnosti dospělých. Pokud si dospělí nevybudovali vlastní zdroje „svépomoci“, mohou naopak vybuchovat v návalech emocí. Je dobré mít zmapovaný vlastní systém svépomoci:

• Co mi pomáhá, když jsem ve stresu?
• Na koho se mohu obrátit, když potřebuji podporu?
• Mohu se podpořit sám/sama? Jak?
• Co mohu aktuálně udělat pro svůj pocit bezpečí?
• Co jsem dnes udělal/a dobře, co se mi povedlo?

Osobně vnímám, že odpovědi na tyto otázky jsou mnohdy pro dospělé, kteří sami v dětství prošli traumatickým vývojem, nedostupné. Ztratili do velké míry kontakt s tím, že si mohou pomoci, a naopak se cítí provinilí kvůli tomu, co prožívají, cítí se nepatřičně.

O to důležitější je zorientovat se sám v sobě, hledat odpovědi, kdo jsem, odžít si frustraci z toho, co jsem nedostal/a, jaké potřeby nebyly uspokojeny, pojmenovat si je, převzít zodpovědnost za uspokojení potřeb, a tím i za současné fungování mě jako rodiče – tedy hledat, zkoumat a experimentovat v oblasti zdrojů, jak sám sobě pomoci. Věřím, že následně je cesta k tomu, jak pomoci dítěti ve stresové situaci, snadnější.

Všudypřítomný strach, že to pokazím

Nejvíce klientky ovládá strach, aby dětství nebylo pro jejich děti psychicky zraňující tak jako kdysi pro ně, aby svá zranění nepředávaly dál. To doprovází mnohé projevy úzkostné povahy rodičovství:

• Pocit, že nemůžu dát najevo tolik lásky, kolik děti potřebují dostat. Strach, že tento pocit nezmizí.
• Pocit, že své děti budu traumatizovat, kdykoliv na ně zakřičím, zvýším hlas, kdykoliv je emočně zraním. A poté pocity viny.
• Vyhýbání se konfliktním situacím.
• Nutkání dítěti vyhovovat, aby nebylo frustrované, nízká frustrační tolerance vůči emocím ostatních obecně.

Dobrá máma se na děti nikdy nezlobí

Zvnitřněné přesvědčení, které zakazuje prožívat vůči chování dětí zlost, nám říká, že naštvání do rodičovství nepatří. Introjekty jsou především přejaté názory, postoje, vztahy, hodnoty, vzorce chování. Introjekt však může vzniknout i na základě našich zážitků jako v tomto případě. Mají velký vliv na naše prožívání a emoce: pokud těmto svým zvnitřnělým představám nevyhovíme, cítíme se provinile.

Introjikované hodnoty nejsou samy o sobě špatné, mohu být eticky v pořádku – potíž je právě v tom, co způsobují v našem prožívání. Tlačíme na sebe, nutíme se k něčemu, abychom se vyhnuli pocitu viny nebo úzkosti. Místo radosti a spokojenosti přichází jen úleva, že jsme dostáli tomu, co nám zvnitřnělý nápis, který nad námi svítí, přikazuje.

Naštvání a zlost tedy klientky nevnímají jako nastavení hranice, ale jako agresi vůči dětem, která je může poškodit – vycházejí z vlastní zkušenosti, kdy agrese rodiče pro ně byla devastující, ponižující, mnohdy velmi ohrožující. Nechtějí, aby se jejich děti cítily zraněny jako ony samy. Mají strach, že svoji zlost nedokážou ovládnout, přestože popisují vcelku adekvátní vyjádření zlosti. Prožívají ji se studem a spojují ji s nedostatečným vztahem k dětem. Čím více svoji zlost cenzurují a hlídají, tím větší riziko výbuchu vzteku hrozí.

Je potřeba si toto zvědomit. Uvědomit si, že se snažím dostát nápisu nad sebou, že dobrá máma se na své děti nikdy nezlobí. Že tato věta může spouštět pocity viny a úzkosti z konfliktních situací s dětmi.

Vaše vyjádřená zlost nemusí mít na dítě stejné následky jako agrese vašich rodičů. Je důležité začít rozlišovat, že intenzita agrese vašich rodičů byla devastující, ale každé zakřičení na dítě devastující následky mít nemusí. Může potom přijít překvapení, že vaše děti nejdou ve stejných botách jako vy. Navíc následné usmíření se a vyjasnění situace v klidu může dovysvětlit prožívání našich rodičovských emocí.

Je dobré se zaměřit na intenzitu vyjádřené agrese. Začít odlišovat agresi a prožitek naštvání se jako nastavení hranice respektu vůči sobě samým. Vnímat, že hněv je jedna z emocí, která nám dává najevo, že je potřeba se chránit. Přehodit výhybku pozornosti z toho, co mi rodiče nedali, na to, co mi jde, popřípadě že to, co mi rodiče nedali, budu dávat svým dětem.

• „S dětmi otevřeně mluvíme o všem možném včetně toho, co se jim nelíbí, co se nelíbí mně. Říkají mi svůj názor i s tím, že občas zareaguju prudce odmítavě k tomu názoru. Ale i tak vnímám, že se nebojí mi oponovat dál, říct mi otevřeně, co si myslí.“
• „Dětem říkám, že mi na nich záleží. Že je mám moc ráda.“
• „Občas bych si přála mít dětství svých dětí, bylo by mi líp se sebou jako mámou.“

Je potřeba začít si věřit, že se na sebe můžeme spolehnout – svoji pozornost zaměřovat na to, co se mi daří. Také se prožívat více jako lidé, se svými klady i zápory. Některé klientky sdělují, že mají potíže s regulací emocí, uznávají, že se to neměly kde naučit. Mají vzpomínky na to, jak tvrdě je máma trestala za prožívání „nevhodných“ emocí. Zároveň prožívají chuť se to učit.

Když se přestaneme tolik zaobírat myšlenkami, jaké jsme mámy, a nepřiměřeně se hodnotit v každé situaci, uvolní se nám prostor prožívat vůči dětem jiné vztahové emoce – soucit, blízkost, radost a naladění na pocity dětí.

Laskavost jako cesta

Laskavost k sobě samé plyne z pochopení, že rodičovství je mimořádně náročný úkol, v kterém všichni děláme chyby. Na čem záleží, je náš hluboký úmysl dělat to, co je pro naše děti nejlepší. Schopnost být laskavý k sobě zvyšuje naši schopnost být laskavý k těm, na kom nám záleží.

Laskavost k sobě klientkám může dodat odvahu k prožívání bolestivých zážitků, kdy se v dětství, mládí a ještě donedávna matky nebo otce bály, a to bez odsudku sebe samých. Se soucitem přijmout, že to tak bylo, a možná to časem i pustit.

• „Měla jsem obrovský strach z jejich reakcí a emocí. Rodiče působili nevyzpytatelně, jako by vždy záleželo na jejich náladě, a podle toho se odvíjel další vývoj situace, mnohdy trestuhodně. Začínám vnímat vlastní zranění, aniž bych se musela stydět.“
• „Velmi rádi se rodiče pouští do kritiky mé výchovy. Prý moje děti budou rozmazlené, už jen z toho, že chtějí pohladit, že jim věnuji pozornost. Zraňuje mě to, protože vím, že oni mi pozornost nedávali, většinou jsem žila ve svém tajném světě. “
• „Uvědomuji si, jak moc jsem toužila po tom, aby mě měli rodiče rádi, aby se ke mně chovali pěkně. A dnes vím, že jsem si to zasloužila, potřebovala. Moje děti to mají jinak a já jsem šťastná, že jsem se takto rozhodla.“

Je obtížné smířit se s tím, proč zrovna ony měly tak náročné dětství, s tou nespravedlností – o to víc je stojí úsilí být sebemilujícím člověkem.

Na závěr bych chtěla zdůraznit, jak moc si vážím těch, kteří se rozhodli pro cestu dítě respektovat, vychovávat je laskavě s přiměřenými hranicemi, a také všech, kteří měli těžké dětství plné ponižujících trestů, a přesto zvolili jiný přístup. Je to obdivuhodné, protože sami sebe vystavují velmi bolestivým prožitkům a mnohdy mohou na té cestě zakopávat.

Kontakt s vlastní bolestí, prožití si vlastních zranění, rozvoj laskavosti vůči sobě, to vše snižuje riziko opakování vzorců chování rodičů. Zvyšuje empatii vůči dětem, ale i pochopení vůči sobě, přijetí vlastní lidskosti. Pomáhá také k přetrhání kruhového prožívání viny a úzkosti.

Více k tématu:Kent Hoffman, Glen Cooper, Bert Powell: Kruh bezpečného rodičovstva (vyšlo ve slovenském překladu)Peter A. Levine, Maggie Klineová: Trauma očima dítěte