Aby emoční zranění už nebolela

„Dejme tomu, že si z dětství neseme určitá zranění, která pak ovlivňují způsob našeho současného života a jednání – v partnerství, v práci, ve vztazích s dětmi či jinými blízkými lidmi,“ píše dále Eva. „Třeba já. Urazím se, když mi někdo ze srandy řekne, že neumím být vtipná, neumím tančit apod.

Často jsem v dětství slýchala kritiku, jak jsem v některých věcech nemožná, jak se zase tvářím, a pravděpodobně utrpělo moje sebevědomí. Vím, že je fajn odpovědět: každý nemůže být tak vtipný jako ty, ještě štěstí, že nejsme všichni stejní. Toto mě ale napadne až později, prvotní pocit je uraženost a obrovský pocit méněcennosti, že nejsem dokonalá.

Důsledek pak je, že se ve společnosti neuvolním a jsem raději potichu, nebo se naopak snažím ‚být vtipná‘ – tedy všecko špatně. Jak tedy všeobecně přeprogramovat způsob myšlení a emoce, abych byla příště rezistentní a necítila negativní emoce, resp. situaci příště zvládla lépe? Četla jsem o technice zvané vrtulník, určitě to pomůže získat nadhled. Ale to je hašení ohně na střeše – já nechci, aby oheň vůbec vznikl.“

Mozek je jako lyžařské centrum

Milá Evo, to je velmi dobrá otázka. Moc se mi líbí váš obraz hašení ohně na střeše. Tak to opravdu někdy můžeme cítit. Nechceme, aby oheň (emoce) vůbec vznikl. Nechceme, aby emoce stály proti naší rozumové úvaze, protože nám zabraňují chovat se tak, jak bychom v pohodovém stavu chtěli. Pokusím se tuto oblast rozkrýt. Hned v úvodu napíšu to, k čemu bude celý text směřovat: emoce jsme schopni ovlivňovat a máme možnost se rozhodovat, jak se v dané chvíli budeme cítit.

Jak bylo řečeno v předešlých článcích a jak sama shrnujete, ve chvíli, kdy se někdo dotkne našeho „slabého místa“, jsou naše reakce determinovány zraněními (přesvědčeními) z minulosti. Jsme navyklí v situacích reagovat (bránit se) určitým způsobem. Nejsme pak ale schopni konstruktivně reagovat a komunikovat.

Na úvod prosím přijměte trochu teorie jako základ dalších myšlenek. Vyjdeme z neurologie a biologie.

• Emoce jsou zpracovávány a zprostředkovávány limbickým systémem, jehož součástí je amygdala. Amygdala je centrem emoční paměti a tedy i smyslu pro citový význam událostí.
• Vzhledem k tomu, že je limbický systém spojen nervovými vlákny s „rozumnou“ šedou kůrou mozkovou, mají emoce velkou moc ovlivňovat funkce ostatních částí mozku, včetně racionálního myšlení.
• V amygdale se vytvářejí hormony jako serotonin (antidepresivní hormon), adrenalin (hormon stresu), dopamin (hormon spokojenosti) aj. Také použiji metaforu. Jízdu na lyžích.

Náš mozek je jako lyžařské centrum, kde jsou k dispozici určité sjezdovky, které jsou otevřené, a jiné, které jsou zavřené, a to podle toho, co jsme prožívali v minulosti, především v dětství. Jsme hodně ovlivněni tím, zda byli naši rodiče lidé spíše šťastní, nebo naopak úzkostní apod. Všechna neuronální spojení, která byla systematicky vytvářena, jsou nyní snadno přístupná a snadno použitelná.

U lidí vyrůstajících v úzkostném prostředí se bude přímo nabízet úzkostný neuronový oběh, neboť je to dráha, která je jim dobře známá a snadno ji zvládají. Není ale pro ně vůbec snadné jít lyžovat mimo sjezdovku. Vyžaduje to hodně energie a odvahy. Dá se říct, že jsme závislí na určitých emocích. Lidé, kteří vyrůstali v prostředí radosti a stálého smíchu, mají nejvíce přístupný a vyježděný neuronální okruh radosti. Máme tedy určité oblíbené neuronální okruhy.

Opustit známé trasy

Ptáte se, jestli je ve vás negativní zkušenost z minulosti zapsaná jako v knize a vy se s tím máte smířit a přijmout, že to tak prostě máte. Ptáte se, jak dosáhnout toho, aby se vás stejná věc už nedotkla a nevyvolala špatné pocity.

Jak bylo již řečeno, není lehké používat neuronální okruh, který jsme ještě nepoužívali a nemáme jej „vyježděný“. Možné to ale je. Je k tomu však potřeba trénink.

Nabízím vám zkusit si malou imaginaci, jako test. Pokud můžete, nechte si zadání přečíst někým jiným, abyste si mohla v klidu zavřít oči.

• Představte si, že se váš partner nebo kamarádka rozhodli vám připravit překvapení. Přivážejí vás na obrovský most a řeknou vám, že tím překvapením je bungee jumping z mostu dolů.  Přivazují vás… Pomáhají vám přelézat zábradlí… Díváte se do dolů… a skáčete… Co cítíte?

Někdo možná nadšení, jiný strach či paniku. Mohla jste cítit, že vaše srdce tluče silněji, možná jste pocítila tlak kolem žaludku. Kdyby vám vzali krev, měla byste asi zvýšenou hladinu adrenalinu, a to i přesto, že nejde o realitu.

Amygdala, která dostává informace od kortexu, sbírá všechny senzorické informace z vnějšku i vnitřku organismu a vytváří pocit „reality“, totiž nerozlišuje, co realita je a co není. Mezi imaginací a realitou tedy nedělá rozdíly. Pomocí své imaginace si můžete vytvořit jinou emoci. Stačí si například představit čokoládový dort, jeho sladkou chuť. Amygdala na to reaguje jako na skutečnost a dává pokyn tělu, co má dělat: vylučovat sliny.

Existují velmi účinné techniky mentálního prožívání, kdy si například sportovci dopředu představují určitý pohyb, techniku, úder, a tím se dostávají psychicky v předstihu do situace. Toto vše píšu jen pro vysvětlení, že nejste odsouzená snášet pro vás nepříjemné emoce navždy. Bude jen na vás, jestli se budete automatickým reakcím poddávat, nebo se pokoušet realitu vnímat jinak. Nebude to určitě snadné.

Hašení ohně ze střechy

Použiju teď opět vaši metaforu o hašení ohně na střeše. Jste zvyklá ve chvíli, kdy vznikne oheň, jej začít rychle hasit. Oheň opravdu hodně poutá pozornost, je nebezpečný, nahání strach, následky mohou být fatální. Navozuje pocit, že je nutné jednat rychle, bez přemýšlení. Přesto přese všechno: i když hoří, máte na výběr, zda do toho hašení půjdete, nebo se rozhodnete dělat něco jiného.

Hašení ohně ze střechy je již stav sebezahlcení. V tuto chvíli si už své emoce můžete jen těžko uvědomit. Jste v nich ztracena a těžko se dokážete podívat na situaci s odstupem. Vidíte vše horší a beznadějnější, než jaké to ve skutečnosti je (nejsem vtipná, neumím tančit, jsem špatná, nepřijatelná, tvářím se nemožně, jsem nemožná, urážím se). Vaše negativní emoce se umocňují.

Jinou možností je sebeuvědomění. Uvědomuji si, co cítím. Vím, že pocity jsou jen odrazem mého pohledu na svět. Tím pádem je jen na mě, co s tím udělám. Pomalu, asi nesnadno a s obtížemi, ale přeci jen mohu své prožívání změnit. Uvědomuji si, že když mi někdo řekne, že nejsem vtipná nebo že neumím tančit, cítím stud. Proč? Protože mi druhý člověk není lhostejný. Chci před ním obstát. Cítím se odhalena ve své slabosti. Svou opravdovost (že něco neumím) ale nemusím skrývat. To, že něco neumím, pro mne neznamená nebezpečí… Nemusím se bát. Nebudu se bát.

Lze tedy změnit způsob hodnocení situace. Slabost a bezmoc bývá spojena s pocitem neadekvátnosti. Já vás ale ubezpečuji, že můžete být klidně nedokonalá, pokud si to sama sobě odsouhlasíte. Domnívám se, že tato část bude ta nejtěžší, a proto vám nabízím techniku, o kterou si píšete.

Nástroj k postupné změně emocí

Touto technikou by mohla být mentalizace, o které již byla řeč. Tento nástroj si budete muset pomalinku vytvořit. Bude vám sloužit k tomu, že ve chvíli, kdy jste zvyklá situaci vyhodnotit jako selhání a cítit se následně neadekvátně, se zastavíte. Schopnost uvědomění a zastavení bude to nejtěžší.

• Ve chvíli, kdy budete schopná se zastavit, už budete vědět, že se nacházíte v situaci, kdy již nechcete naskočit na dráhu strachu, kterou vám amygdala nabízí.
• V tuto chvíli se vědomě rozhodnete, že si dopřejete podporu a s ní spojený pocit klidu.
• Poté, co jste se zastavila, půjdete po jiné dráze, která ještě není prošlapaná.

Nemusí to být tak těžké a nemusí to trvat moc dlouho, než zjistíte, že je možné se vydávat jinudy. Důležitá je ale výdrž.

• Nejtěžší bude vytrvat a tyto situace hlídat, abyste znovu nepodléhala starým způsobům vyhodnocování, ke kterým vás amygdala bude mít tendenci svádět.

K upevnění je zapotřebí bohužel více času a někdy dokonce terapeut. Někomu může pomoci se zamyslet nad lidmi z minulosti. Možná tam bude někdo (babička, děda, teta, učitelka), u koho jste v minulosti cítila, že vás nehodnotil, byla jste přijímaná, ať jste dělala, co jste dělala. Možná si i pamatujete na nějaká konkrétní slova podpory či ocenění, máte s tímto člověkem spojený obraz prostředí, ale hlavně pocity.

• Tento laskavý člověk ve vás vám může pomoci se zastavit a uklidnit se ve chvíli, kdy máte potřebu jít hasit oheň na střechu. Díky němu můžete najednou vidět, že to není oheň, ale malý plamínek, který za chvíli sám vyhasne.

Emoce jsou rychlejší a silnější než myšlení, nicméně jsou jednodušší a mohou rychle odeznít, pokud naše následná úvaha nevyvolá další příval negativních emocí.